Dnešní den je na programu to, kvůli čeho jsem tady vlastně jeli. Čeká nás návštěva města Hallstatt.
Hallstatt
Ráno připravím pořádnou snídani a Žanet připraví malého. Apartmán opouštíme kolem půl deváté, kdy se pěkně rozpršelo, a tak za hustého deště jdeme pěšky na nádraží. Trasu absolvujeme za 25 minut. Na cestu do Hallstattu využijeme speciální nabídku OÖVV (koordinátor regionální dopravy pro Horní Rakousy) zvanou Freizeit-Ticket OÖ, což je obdoba našeho SONE pro kraje s několika rozdíly. Jízdenka platí pro max 2 dospělé a čtyři děti. O víkendu platí celý den. V pracovní dny platí od 9:00 do půlnoci. Během její platnosti je možné ji využít na neomezený počet cest a platí v regionálních vlacích, autobusech i MHD. Neplatí v dálkových vlacích, jako je Railjet nebo IC vlaky. Dá se s ním dokonce dojet i do několika zastávek v Salzbursku. Když budete váhat, zda to na daný prostředek platí nebo ne, tak dobrým vodítkem je logo OÖVV umístěné na dopravním prostředku, které indikuje, že patří pod daný dopravní svaz. Jedinou matoucí věcí je, že aplikace pro vyhledávání spojení vám ji při zadání trasy nenabídnou a já si nebyl jistý, zda na ní opravdu můžeme jet. Chceme se zeptat na nádraží, ale o víkendech mají zavřeno, takže to riskneme a v automatu to koupíme. Je ho možné koupit i elektronicky v aplikaci OÖVV. Cena v roce 2023 je 26 Euro, což se nám bohatě zaplatí už cestou do Hallstattu, kde běžné jízdné stojí 13 Euro na osobu.
Freizeit-Ticket
Gmunden - Traunsee Tram
Vlak nám přijíždí v 9:24. Bohužel v tento čas nejede expresní spoj, ale osobák, který do Hallstattu jede o dvacet minut déle, tedy nějakou hodinu dvacet. Železniční trať, po které jedeme, se nazývá Salzkammergut Bahn a ty nejlepší výhledy jsou z ní hned za Gmundenem na jezero Traunsee. Ty si dostatečně užíváme, zatímco prcek si spinká v kočáru, ukolébán houpajícím se vlakem. Jinak, pokud jede jednotka Talent (pozná se tak, že nemá název CityJet a má modrý čumák), tak místo pro kola a kočáry je v prvních a posledních dveřích. Kdežto CityJety (jsou červeno-bílé) mají místa pro kočár i v prostředních vagónech. Lidí ve vlaku až na pár turistů moc nejelo. V tomto vlaku jsme poprvé a naposledy potkali průvodčího, který nám zkontroloval jízdenku, a dostali jsme tak potvrzení, že Freizeit-Ticket ve vlacích opravdu platí. Na místo přijíždíme na čas. Nádraží je na opačném břehu jezera a musí se k němu lodí.
Hallstatt nádraží
Pro spořivé se to dá nakombinovat, že vlakem dojedete až do Obertraunu, a z něj jede autobus do Hallstattu. Na vše platí Freizeit-Ticket, takže nemusíte platit za loď, kde zpáteční jízdné stojí 7 Euro. Mě tahle možnost napadla až po vystoupení z vlaku, a ani jsme si nebyli jistí, zda by nám vzali kočárek, proto plujeme lodí jako řádoví turisti. Loď kočárky bere. Odjezd lodi je synchronizován s příjezdy a odjezdy vlaků. Cesta přes jezero zabere asi 5 minut. V Hallstattu už tolik naštěstí nelije, ale i tak to má zatím k dokonalosti daleko, protože mírně mrholí. I přes tu zimu a všeobecně hnusné počasí je tu docela dost lidí. To jsem nečekal. Představuji si, jaké masakry to tady musí být v létě, když je hlavní sezóna. Projdeme si město a naděláme milióny fotek.
Hallstatt trajekt
Dojdeme až k pozemní lanové dráze Salzbergbahn, která vede na Salzberg, kde se nachází hornické muzeum solného dolu. Žanet, když viděla konstrukci, tak řekla, že do toho nevleze. Na Salzberg se dá dojít od dolní stanice lanovky i pěšky. Mapy ukazovaly délku 2 km a hodinu cesty. Ta délka je z důvodu vysokého převýšení. Když je jasné, že nahoru nepojedeme, využijeme alespoň prostory spodní stanice ke kojení a posléze i přebalování. Kromě laviček jsou zde i zásuvky zdarma k nabíjení telefonů, takže u nich postává dost mládeže. Tím, že služeb lanovky dnes nevyužijeme a pěšky nahoru nepůjdeme (protože už je jedna hodina, ve čtyři se stmívá, a my chceme ještě stihnout za světla Bad Ischl), vrátíme se pomalu zpátky do centra a k přístavu. Opět stihneme udělat veliké množství fotek.
Hallstatt - Salzbergbahn
Loď odplouvá až v 14:15. Máme ještě dostatek času, abychom si zašli na hlavní vyhlídku, z níž nejčastěji znáte Hallstatt z fotek. U ní je veliký nápis v angličtině, že zde bydlí i místní, kteří zde chtějí mít klid, a prosí turisty, aby moc nehučeli. Na to však hučící Asiati stejně kašlali. Každý zde chce ve svém mobilu tu tuctovou fotku z Hallstattu, a protože je zde dost lidí, tak si chvíli počkáte, než se dostanete na to správné místo.
Hallstatt z nejznámější vyhlídky
Jakmile nafotíme dostatečné množství fotografií, uděláme si ještě procházku na konec Hallstattu a poté se vracíme zpět k přístavu. Žanet si ještě rychle odskočí do stejného pekařství pro druhou kremroli, a poté už nasedáme na loď, která na nás již čeká. Pokud by někdo chtěl jet lodí jen jedním směrem, doporučuji plavbu z Hallstattu, kdy na druhý břeh to loď bere velikým obloukem. To znamená, že plujeme podél pobřeží města, a naskýtají se nám tak další nové vyhlídky.
Jak jsem již psal, loď navazuje na vlak, který přijíždí asi za deset minut. Tentokrát přijel místo Talentu CityJet, takže vyzkoušíme to nejmodernější, co na regionálních tratích v Rakousku jezdí. Další zastávka je Bad Ischl, kde cesta trvá dvacet minut, protože jedeme Regionálním expresem (Rex). V Bad Ischl si dáváme hodinu do dalšího odjezdu vlaku, s tím, že pokud to bude stát za to, pojedeme až dalším vlakem. Ale nic extra jsme zde neviděli, takže jsme šli do centra a pak kousek po promenádě podél řeky Traun.
Bad Ischl
Na zpáteční cestě Žanet zaujme stánek s rychlým občerstvením, kde nabízejí klobásu pod názvem Bosna. Žanet, vzpomínajíc na naše balkánské cesty, si jednu objedná. K její smůle tam ale dávají ostrý aivar a hlavně zelí, což jako kojící matka nemůže, a tak většinu tohoto pokrmu musím sníst já. Tímto jsme vyčerpali naši hodinku. Vracíme se na nádraží a sedáme na vlak do Gmundenu.
Cesta tam zabrala asi čtyřicet minut. Máme v plánu ještě nakoupit večeři a suvenýry v Hoferu (rakouská verze německého Aldi), ale protože máme Freizeit-Ticket, tak se tu jednu zastávku svezeme tramvají, abychom ho maximálně využili. K mému překvapení, měla tramvaj svého průvodčího, který všem kontroloval jízdenky. Když kontroloval nás a viděl náš Freizeit-Ticket, tak to přečetl tónem: „Hmm, znalci“. Jinak v tramvaji je automat, kdybyste potřebovali jízdenku. Svezeme se tedy jednu zastávku a jdeme nakoupit. Po nákupu se rozhodujeme, jestli jít na tramvaj, nebo jít pěšky, a zvolili jsme pěší přesun, protože je to celou dobu z kopce. Kdybychom jeli tramvají, tak musíme jít část cesty do kopce, a to se nám s kočárem nechtělo. Stejně jsme nenakoupili všechno, co jsme chtěli, a tak jsme ještě zaskočili do Normy, která byla po cestě. Na ubytku, Žanet obslouží malého a já udělám večeři. Když malého uspíme, tak zabalíme všechny věci a uklidíme, zítra totiž musíme ubytko opustit před šestou.
Vlak nám odjíždí v 6:24. Jedeme tak brzy ne z důvodu, že bychom byli nelidé a mučili malého, ale proto, že jeho vstávací čas je mezi čtvrtou a pátou ranní. Proč se tedy zdržovat, když můžeme jet dříve a být brzo doma? Oproti cestě sem to jedeme na jeden zátah a čeká nás více přestupů. Na nádraží jdeme opět pěšky. Prší, a to snad ještě více než včera, což nám až tolik nevadí, když budeme půl dne ve vlaku.
Do Gmundenu přijíždí vlak na čas, a hned ze startu nás čeká nejkritičtější bod naší zpáteční cesty. V Attnang-Puchheim máme sedm minut na přestup do Railjetu, který na zpožděné vlaky nečeká. Jakékoliv zpoždění vlaku z Gmundenu by bylo fatální. V případě, že by nám to ujelo, bylo by potřeba jít na pokladnu Rakouských drah, kde by nám museli vystavit náhradní jízdenku. Naše včasná jízdenka od ČD je vázaná na konkrétní spoje a v jiných neplatí (od nového jízdního řádu už by to tak nemělo být a jízdenka by měla platit na následující spoje automaticky).
Nicméně přijeli jsme na čas a Railjet jsme stihli. Railjet má pouze jedno místo pro kočárek, nacházející se v posledním vagónu (ten za lokomotivou). Prostor pro kočárek vyplňuje místo pro dveře, které zde chybí, a nastupuje se sem z předposledního vagónu. Po nastoupení si všimnu komplikace. Protější dveře jsou mimo provoz. V aplikaci OBB si zjistím, na jakou kolej náš vlak v Linci přijede, a podle plánu stanice, který jsem si vygoogloval, zjišťuji, že přijedeme na opačnou stranu, tedy k těm nefunkčním dveřím. Je nutné se nějak dostat přes celý vagón k dalším dveřím. Jenže Thule kočárek je široký a neprojde dveřmi do interiéru. Proto rychle, jako technik F1, sundávám z kočáru kola, a malého vezeme jak na karách. Nicméně i to bylo složité, protože ve voze jsou oddělovací přepážky, které se zužují tak, že jsme neprojeli ani bez kol. Musel jsem to trochu vymanévrovat, ale na druhou stranu jsme se dostali s dostatečným časovým předstihem, abychom stihli v Linci vystoupit.
Kočárek v Cityjetu
Kočárek v Railjetu
Zde máme na přestup už dvacet minut, takže pohoda. Do Českých Budějovic jedeme stejným typem vlaku, jakým jsme sem přijeli. Někde před Freistadtem se začíná objevovat sníh a vydrží i kousek za hranicemi. V Českých Budějovicích není ani vločka. Tam nás čeká další překvapení, kdy místo moderního klimatizovaného dětského vagónu je přistavená stará, smradlavá koženka. Alespoň mladá paní průvodčí je ochotná a za vzniklou situaci se omluví. Navíc každý dostane poukazy za šedesát korun jako kompenzaci. Velké množství lidí a vagón s maximálně povolenou rychlostí 140 km/h při plánované jízdní době s rychlostí 160 km/h způsobí, že do Prahy dorazíme s dvaceti minutovým zpožděním kolem půl jedné. Celá cesta tedy zabrala cca 6 hodin.
Při výstupu si malý vzpomene, že má hlad, a tak ho Žanet na nástupišti nakojí. Může tak o sobě prohlásit, že je odkojen vlakem a nádražím. Ještěže je v Praze ten den jarní počasí. Po takto neplánované svačině jdeme zase pěšky na Florenc. Výtahem se spustíme do podzemí a metrem dojedeme na Černý most. K našemu překvapení ještě stihneme dřívější autobus, a ve dvě jsme zpět v Mladé Boleslavi, čímž zakončujeme náš první výlet s naším novým rodinným přírůstkem.
Užitečné odkazy:
České dráhy
Rakouské dráhy
Horno rakouský dopravní svaz
Ubytování v Gmundenu
Další možnosti ubytování v Gmundenu
