26.11.2019
Dnešním dnem opouštíme Tbilisi a přesouváme se do vesnice Stepancminda , která je mezi turisty a místními více známa jako Kazbegi.Den 4. - Z Tbilisi do Kazbegi
Náš plán opustit hostel v deset vzal za své v okamžiku, kdy jsme budík posouvali tak dlouho až jsme teprve v deset vstali. Zdržení balením a neodkladným psaním pohledů domů hostel opouštíme až ve dvanáct. Vtipné je, že v hostelu ještě všichni spí, takže musíme budit obsluhu, abychom vůbec mohli zaplatit. Jdeme směr Náměstí nezávislosti a metrem se necháváme zavézt na stanici metra Didube, kde se nachází centrální autobusové nádraží. Pro zaplacení metra využíváme na zkoušku kreditní karty. Čekalo nás ovšem nemilé vyúčtování, kdy místo očekávaných 50 Tetri při použití předplacené karty, jsme zaplatili 1 Lari. Při příchodu na autobusové nádraží nás hned odchytí řidič minivanu s nabídkou 20 Lari a zastávkou u panoramatického výhledu na Gudauri. K tomu ještě přidává informaci, že maršrutky do Kazbegi nejezdí. Odmítáme a jdeme hledat maršrutku. Jenže se řidiče nemůžeme zbavit. Vypadne z něj, že maršrutky jedou a že nám ukáže kde. Nedůvěřivě ho sledujeme. Samozřejmě nám před tím ukáže svůj minivan a srazí cenu na 15 Lari. Já už bych to bral, ale Marek měl ještě v živé paměti loňskou sebevražednou jízdu minivanem z Batumi do Kutaisi a z toho důvodu do tohoto vozidla zásadně odmítá nastoupit. Když tedy řekneme definitivně ne, tak viditelně zklamaný řidič náš už konečně odvede k maršrutce. Za tu je cena 10 Lari a doba jízdy 3 hodiny s jednou čur pauzou. Asi nejzajímavější je úsek právě v Gudauri, kdy cesta stoupá serpentinami do sedla a maršrutka tak překonává nadmořskou výšku 2400 m.n.m.. Samozřejmě zde nemůže chybět sníh. Projíždíme i kolem panoramatického výhledu, kde je hromada turistů a vypadá to, že už zde zavedli i placené parkoviště. Po třech hodinách ne nijak dramatické jízdy se konečně ocitáme v Kazbegi. Na místním seřadišti maršrutek lze pokračovat minivanem až do ruského Vladikavkazu. My ovšem putujeme do našeho guesthausu. Po cestě ztratíme Žanet, která místo toho, aby pozorovala cestu se věnuje krávám a blbě odbočí. V guest hausu to vypadá pěkně mrtvě. Nakonec vyleze nějaký mladík, který umí anglicky a který nás ubytuje. Peníze opět nechtěl. Vybalíme se, na chvilku si po cestě odpočineme a poté se vydáváme na večeři do Cozy corner cafe clubu, kde si dáme Charčo a Chačapuri. Po večeři uděláme průzkum okolí, abychom zjistili, že oproti méně turisticky známé Mestii je Kazbegi pořádná díra, kde nic pořádného není. Ale abych úplně nehanil, tak obchod a několik směnáren tady měli. Dokonce tady byla i pobočka banky s bankomatem, kde šly vybrat peníze z Revolutu bez poplatku.Den 5. - Gergeti a Kazbegi
Dnes nás čeká zlatý bod naší letošní cesty do Gruzie. Jedná se o návštěvu asi neznámějšího turistického bodu v Gruzii Kostelu nejsvětější trojice v Gergeti. Jestli jste o tomto místě nikdy neslyšeli? Když zadáte do Googlu výraz Gruzie, tak právě obrázky s tímto kostelem na pozadí hor se vám zobrazí nejčastěji.Vstáváme po deváté hodině. Venku solidně mrzne, takže čekáme do jedenácti až údolí zaplaví slunce a trochu se tak oteplí. Vydáváme se na cestu a následujeme červenou značku. V místě, kde se cesta rozchází jdeme nalevo ke kavárně Summer cafe (stezka je vedená i v mapy.cz) a vyhýbáme se tak cestě vedoucí po hlavní silnici. Stezka je sice ve stínu, ale je daleko zajímavější než jít po hlavní silnici. V okamžiku, kdy se dostaneme na prosluněnou stráň, kde už nás i slunce začne ohřívat, tak na nás vykoukne třetí nejvyšší hora (5047 m.n.m.) Gruzie Kazbek, což je původně vyhaslá sopka. U kostela jsme po hodině a čtvrt trvající cesty. Hodně času trávíme focením a po prohlídce areálu kostela se nějakou dobu kocháme výhledem na Stepancmindu a okolní panoramata. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale bylo to rozhodně přes hodinu. Následně už se chytáme na návrat. Původní cestou nepůjdeme, ale vydáme se po hlavní silnici. S jednou foto pauzou z prázdného parkoviště. Dle jeho velikosti soudím, že v hlavní sezóně to tady musí být solidní masakr. Tréningově ještě vyběhneme na pahorek odkud by měl být lepší pohled na kostel. Po foto pauzách se vracíme na hlavní silnici a jdeme zpátky do vesnice. Cesta to moc pohodlná není, protože v zastíněných místech je solidní námraza a hodně to klouže. Cestou nás chce svézt dolů několik aut a připojí se k nám pes, kterého přezdíváme Gréta, protože se se štěkotem vrhá na kola kolem jedoucích aut. Gréta s námi sejde až dolů do vesnice, kdy ji od nás oddělí až pasoucí se krávy, které si zlehka oťukává, ale které ji dávají svými rohy jasně najevo, že pány tady budou ony. Na pokoj nejdeme a směřujeme rovnou na večeři. Marek s Žanet chtějí zkusit jinou restauraci, ale jediná otevřená je ta, kde jsme byli včera a tak tam taky skončíme. Volba je stejná jako včera. Charčo a Chačapuri. Nakoupíme v obchodě a vracíme se na pokoj. Večer nás čeká temná hodinka, protože v půlce Stepancmindy vypadne proud. Nám to ovšem v popíjení vína, Čači a sledováním Pána pařmenů stejně nevadí.