24.11. - 29.11.2019 Indie
Na konci listopadu se mi poštěstilo
, že jsem byl služebně vyslán do indického Pune. Jelikož na tyto vzdálenosti je u nás nárok na cestování v byznys třídě, tak to bude hned několik premiér v jednom, protože byznysem jsem ještě neletěl.
Nejlevnějším roddiným vozem je v Indii motorka
Před cestou jsem prošel zdravotní prohlídkou. Kromě žloutenky typu A a břišního tyfu, které jsem měl z loňska, do mě ještě napíchali žloutenku typu B a meningokoka. Termín cesty vyšel tak, že jsme se v sobotu večer vrátili po týdnu v Gruzii a v sedm jsem již nastupoval na odvoz směr letiště Václava Havla. Stejně jako na Maltu letíme společností Turkish Airlines přes Istanbul. Spolu s letenkou a přednostním odbavením dostávám i vstupenku do salónku. Několika hodinová přežíračka tak může začít.
Skromný rozjezd v pražském salónku
V pražském salónku jsem to s jídlem ještě moc nepřeháněl, protože jsem nevěděl, co bude následovat několik dalších hodin. V letadle jsme hned po nástupu dostali nealko welcome drink z domácích limonád a obdrželi jsme menu lístek s tím co budeme všechno jíst a co si můžeme objednat. Začíná se teplým lehkým předkrmem z několika chodů servírovaném na keramickém talířku. K tomu nápoj dle libosti zdarma. Po tom následuje teplé jídlo, kdy je na výběr ze dvou možností.
Denní tisk v turečtině
Zábava na palubě
Letové menu
První chod
Druhý chod
Po dvou a půl hodinách letu přistáváme v Istanbulu. Opět 15 minut rolujeme po obrovských plochách letiště a opět nemusíme na transferovou kontrolu a jsme v puštěni rovnou do prostor letiště. Zde máme bohužel pět hodin čekání na další let. Těch pět hodin se bohužel ani nedá využít k prohlídce Istanbulu, protože vzdálenost a doprava z letiště je tak problematická, že se to nedá za pět hodin stihnout. Nicméně máme vsup do business lounge, tak jdeme rovnou tam. A istanbulský salónek je trochu jiný masakr než jeho hodně chudý příbuzný v Praze. Několik pultů, kde neustále připravují čerstvé pokrmy. Obrovský salátový bar. Sladký bar. Neomezené nealko nápoje, alko nápoje a různé výběry vín. K tomu závodní dráha pro formule, golfový trenažer, záchody celé z mramoru a spousta dalšího. No, co vám budu říkat, bylo to hodně náročných pět hodin :D.
Istanbulský business lounge
Sněz a vypij co můžeš v istanbulském business lounge
Luxusní toalety v istanbulském business lounge
V osm večer pak letěl náš let do Bombaje. Letěli jsem Boeingem 777 a to byl v byznysu ještě větší luxus. Jinými slovy měli jsme křesla rozložitelné na postel. K tomu jsme každý dostali pohodlné pantofle a balíček, kde byla zubní pasta, klapky na oči různé krémy a ponožky. Luxusní byly i toalety, kde byl kromě dvou mýdel zdarma k dispozici parfém. Jídlo bylo na podobný způsob jako předchozí let, jen teď jsme si na spaní objednali skleničku vodky a dostali jsme řádný kotel.
Plackartnyj směr Bombaj
Cestovní balíček
Uspávadlo
Večeře první chod
Večeře druhý chod
Vybavení toalet
Spal jsem asi tak 3 – 4 hodiny občas přerušovaného spánku. V pět ráno jsme dosedli do Bombaje. U výdeje zavazadel nás uvítal epileptický záchvat jedné staré Indky. Ale nikdo si ji moc nevšímal ani zaměstnanci letiště. Vesměs ji kompletně zabezpečili její známí a jeden člen letištní ochranky to celé sledoval z dáli. Poté po počáteční komplikaci s přepravou jsme zdárně kolem dvanácté dorazili na místo určení. Jsme ubytování v Hotelu Marriott, který na to, jaký luxus nabízí, je tady prakticky za hubičku. Jedna noc se snídaní vychází na naše asi na 1300 Kč. A to vám tady portýři berou tašky z rukou a pokojová služba vám poskládá trička. O dalším luxusním vybavení hotelu ani nemluvě. Bohužel pracovní povinnosti nám zabraly většinou času, tak z divočiny mám jen pár fotek, během našich krátkých výletů. Asi největší zážitek je doprava. Máme vlastního řidiče. Pravidla provozu jsou tady úplně jiná. V podstatě je jen jedno pravidlo, kde je místo tam jeď. V praxi to znamená, že čáry jsou jen na okrasu a předjíždění po krajnici nebo v proti směru na kruhovém objezdu je naprosto v pořádku. Do toho chodí po prostředku silnice lidi. Když se předjíždí, tak se troubí. Kde se nevleze auto tam se vlezou dvě motorky (a to i na pěší zóně). Jednou jsme objížděli kamión po odstavném pruhu a jednou kdy mezi silnici a sloupem s elektrickým vedením bylo plno, tak jsme objeli i ten sloup a pokračovali vesele dále.
Nekonečná řada na zelenou zónu na letišti
Indická hotelová snídaně
Oběd v závodní kantýně
Luxusní obchodní domy jsou stejné jako u nás s tím rozdílem, že je u vstupu kontrola jak na letišti a ne každého Inda tam asi pustí, protože sem nás náš řidič nedoprovázel. V M’c Donaldu mají jen kuřecí a bezmasé burgery. Jídlo vám přinesou až ke stolu. Při odchodu vám každý poděkuje, že jste zde jedli. Alkohol v běžném obchodě nekoupíte. Musíte se ptát na wine shop. Neznámější indickým alkoholem je rum. Jsou oblíbené dvě značky Old Monk a McDowels. Po tom druhém je solidní kocovina :D. Třídí se stylem, že se odpad zamete na hromadu a zapálí se. Všude je ohromná přezaměstnanost a každý musí mít svou funkci. Asi největší dream job byli týpci v podzemním parkovišti, kteří na každé křižovatce ukazovali, kde máte jet. Mýtné brány taky dokázali obsloužit tři lidé. Jeden přebral peníze. Dal je druhému. Ten vydal zpět + stvrzenku. To vše předal třetímu a ten to předal řidiči. V podstatě jsem vysledoval, že to co zvládne v Čechách jeden, tam dělají tři.
Stanové městečko
Phoenix mall Pune (obchod pro nejvyšší třídu)
Phoenix mall Pune (obchod pro nejvyšší třídu)
Jeden z mnoha slumů v Pune, ale satelit na střeše musí být
Central mall v Pune - obchodní dům na způsob Prioru pro střední indickou třídu
Náš řidič
V divočině na ulici
Odlet domů jsme měli naplánovaný v 5 ráno opět z Bombaje. To značilo vyjet z hotelu ideálně o půlnoci. My měli odvoz objednaný na jedenáct (bohužel jsme dostali nového řidiče)(v Indii neznají slovo midnight). Až jsme byli odhlášení a před hotelem, tak potom co odvozu zavolal portýr, se dozvídáme, že má půlhodiny zpoždění (typické), ze které se nakonec stalo zpoždění 50 minut (taky typické). Při cestě usínám, ale kolega mě budí ať nespím, že nám řidič usíná. Pak ještě někde v Bombaji před letištěm dostal málem na držku, kdy při není mi jasné, jaké situaci před ním zastavilo auto a oba z něj vyskákali. Nakonec to nějak ukecal a na letiště nás zdárně odvezl. Před vstupem do haly vojáci kontrolují elektronické tickety, zda máte vůbec letenky zakoupeny. Bez nich vás tam nepustí. Po odbavení, bezpečnostní a pasové kontrole nakoupíme předražené suvenýry a jdeme do salónku. Ten je o dost chudší než ten Istanbulský, ale měli tam skvělé marinované kuřecí křidýlka, které po týdnu bez masa chutnaly naprosto luxusně. Cesta zpět probíhala ve stejném duchu jako sem, jen jsem se už tak dobře nevyspal a před přistáním jsme ještě navíc k jídlu dostali nějaké kuřecí taštičky.
Letiště v Bombaji
Konečně maso
Gulab Jamun - indický dezert
Šéf kuchařka rozdává welcome drinky
Ovzduší v Bombaji při odletu
Byznys snídaně první chod
Byznys snídaně druhý chod
Přistání bylo dramatické, protože nad Istanbulem bylo špatné počasí a při klesání do nás uhodil blesk. Špatné počasí způsobilo pozdní odlety a na nás už třeba ani nevyšel stojánek, tak jsme skončili u vnitrostátního terminálu a od letadla nás odvezly autobusy. Byznys třída měla svůj s koženýma sedačkama. Na přestup byla nyní i se zpožděním asi hodina a půl, takže na salónek nebylo už tolik času. Přesto jsme tam toho stihli až dost.
Oběd v istanbulském business lounge
Cestou do Prahy už byl člověk, tak přecpaný, že na jídlo neměl moc ani pomyšlení. Navíc při vzletu byly tak silné turbulence, že i letušky se musely znovu připásat. Takže závěr více než dramatický. Přistání už bylo v pořádku a cesta domů taky, i když se to táhlo a po týdnu v Indii mi tady přišlo bez toho všemožného troubení trochu ticho.
Závěrečné
Indie docela mile překvapila. Je tam sice všude nehorázný bordel a vzduch absolutně nedýchatelný (všude je cítit smrad spáleného plastu). Ale všude kolem vás jsou milí lidé, kdy nejvíce se to projeví u podniků vyšší indické třídy, která je na úrovni naši střední. Tím myslím obchodní centra, McDonaldy, hotely atd. Všude tam se vám pomalu klaní až k zemi a tváří se nadšeně i z toho, že vás mohli dnes třeba jen pozdravit, což člověk hned více zpříjemňuje den. Ovšem nižší kastou bych se tam nechtěl narodit ani náhodou. Podmínky jsou tam tak nuzné, že i naší bezdomovci žijí luxusní životy.
A co říct o cestování v byznys třídě. Kdybych měl tolik zbytečných peněz, co ta třída stojí, tak bych nelétal už ničím jiným. Tak jsem se hned dalším letem, který byl s Wizzairem, vrátil opět na zem :D.
