3.7 - 4.7.2019 Česká republika, Rakousko, Bosna a Hercegovina
Znáte tu situaci, kdy sháníte v dubnu dárek pro přítelkyni a jen tak ze zvědavosti se podíváte na stránky Wizzairu. Co takhle si zaletět o prodlouženém červencovém víkendu do Bosny? A hele Vídeň – Tuzla 10 Euro. Zpátky to bude určitě drahé. Sarajevo – Budapešť opět 10 Euro. Tohle jsem tam prostě nemohl nechat a po chvilce už byly letenky doma. Takže asi tak nějak vznikl náš červencový výlet do Bosny a Hercegoviny.Odlet z Vídně je ve čtvrtek ráno. Pro cestu do Vídně volíme noční autobus Regiojetu, který vyjíždí z Prahy před půlnoci a kolem paté ranní je na letišti Schvanstad. To nám umožňuje se sbalit těsně před odjezdem a z časových důvodu doladit v tuto dobu i program. Hrubý nástřel byl jasný. Doletět do Tuzly. Tu si prohlédnout a poté pokračovat do Sarajeva. Jeden den si vyhradit na Sarajevo a druhý den Mostar. Pak už jen odlet zpět domů. Takže v Praze sedáme na Regiojet, dávám prášek na spaní a budím se až ve Vídni. Vyložení jsme u třetího terminálu. Máme 3 hodiny čas, tak si čekání krátíme návštěvou podzemního vlakového nádraží a pospáváním na sedačkách.
Kontrola, boarding vše proběhne bez problému a načas odlétáme. Let je krátký a netrvá ani hodinu. Letiště v Tuzle je i po rekonstrukci hodně miniaturní, a tak po přistání jedeme až na konec dráhy, kde se letadlo otočí a vracíme se kus zpět, aby mohlo dojet k terminálu. Tam nás čeká legendární pasová kontrola, kdy budova je tak malá, že fronta na kontrolu pasu stojí z části venku.
Let z Vídně je tak levný, protože je údajně sponzorován místní správou. Co už ovšem nedomysleli je doprava z letiště. Kromě taxi a předraženého transferu Wizzairu do Sarajeva neexistuje žádná alternativa dopravy do města. Údajně se dá dojít pěšky do nedaleké vesnice Gornje Dubrave a nasednout na místní autobus. Jak v něm, ale zaplatit, když na letišti není ani směnárna ani bankomat je otázkou. My jsme dopředu smíření s tím, že pojedeme taxíkem. Už ve frontě na pasovou kontrolu sonduji, kdo ze spolucestujících by mohl být turista jako my a podělit se s námi o náklady za taxík. Pár tipu máme a jdeme ven shánět taxikáře. Čekám, že mě budou strhávat davy taxikářů, ale kde nic tu nic. Žádné nahánění a ani žádné taxi. Jen v dáli jeden opuštěný taxikář, který lovil zatím bez úspěchu kolemjdoucí. Doufám, že nám ho nikdo nevyfoukne a čekáme až vyjde jeden český pár, který jsme si před tím vyhlídli. Žanet to jde domluvit a přichází trochu zrada. Mají totiž domluvený transfer z ubytování. Nicméně se domluví, že nás vezmou s sebou. Jedinou podmínkou je že Žanet musí sedět v dětské sedačce, protože se paní nechce schovávat do kufru. Jména zachránců už si nepamatuji, ale dotčeným děkuji za ochotu. Již první kilometry dávají tušit, že s kvalitou silnic a životní úrovní, soudě dle opravených domů, to tu nebude zase tak špatné, jak jsem si myslel. Paní nás odveze přímo do centra Tuzly. Při cestě nám vypráví, že na rozdíl od Mostaru a Sarajeva není Tuzla tak nábožensky ortodoxní, a že i Islám je zde umírněnější než v ostatních oblastech. Za ochotu ji dáváme 5 Euro a se všemi se rozloučíme.
Je deset hodin. Plán je takový, že se porozhlédneme po městě a jak tu nic k vidění nebude, tak pojdeme autobusem 12:30 do Sarajeva. Jak se píše v různých cestopisech, tak v Tuzle nic moc není. Malé centrum a nedaleké koupaliště z termálních pramenů. Nejprve si tedy projdeme centrum. V první směnárně směníme peníze. Kurz mají vázaný na Euro, proto je všude stejný a směnárny se liší jen výši provize, která byla většinou 1% z měněné částky. Procházíme se místními uličkami a nedaleko od Hadži Hasanovy mešity se ocitáme na náměstí Svobody.
Uděláme pár fotek a vydáváme se k nedalekému koupališti a k dřevěné Džindijské mešitě.
Obejdeme koupaliště přicházíme do parku Slana Banja, kde jsou památníky a hřbitovy padlých během Bosenské války v devadesátých letech. Parkem scházíme na hlavní silnici a kolem kostela se vracíme do centra. Tím máme vyřešeno vše z našeho programu a jelikož je lehce po jedenácté, tak je jasné, že pojedeme do Sarajeva autobusem ve 12:30. Před tím ale ještě stihneme zmrzlinu a nakoupit po cestě v supermarketu zásoby na cestu v Mercatoru. Tam nám akční pokladní radí ať si koupené brambůrky rozbalíme, že v nich je kupón na pepsi zdarma. Opravdu byl a na autobus jdeme s bonusem navíc.
Přestože je Tuzla třetím nejvýznamnějším průmyslovým městem, tak přímé vlakové spojení se Sarajevem byste tady hledali marně. Proto jsme nuceni volit již několikrát zmiňovaný autobus. Autobusové nádraží se nachází hned vedle toho vlakového a na rozdíl od železničního kolegy je moderně zrekonstruováno. Na odjezdových tabulích sice náš autobus nepíšou, ale u pokladny nám na něj lístky prodají. Cena 120 km dlouhou cestu není nízká 12,5 Euro za osobu plus si ještě naúčtoval autobusák Euro za batoh. Nemilé, když si vezmu, že letenka stále jen deset.
Máme ještě půlhodiny čas, tak skočíme na rychlý oběd. Zkusíme to v nedaleké restauraci. Servírka kolem nás během pěti minut několikrát projde ani si nás nevšimne. Na to nemáme čas, a tak odcházíme a já jdu do nedaleké pekárny koupit dva Burky (0,75 Euro za kus). Ty jsou ještě teplé, plné masa a navíc výborné. Proto jsou do příjezdu autobusu skoro snězeny. Autobus přijíždí deset minut před odjezdem. Autobusák si vesele vykuřuje a když se ho nějaká místní paní zeptat, zda už si může dát kufr dolů tak ji seřve, že je ještě čas a že zrovna kouří. Balkánské služby, jak se patří. Po chvíli dorazí kápo, který má na starosti výběr peněz a ústřižků z jízdenek. Začne se s nakládáním zavazadel. Mě donutí uložit batoh dolů (v tu chvíli ještě netuším proč) nasedáme a jedeme. Čeká nás 120 km dlouhá cesta, která kvůli absenci dálnic a hornatému terénu zabere více než 3 hodiny.
V Živnici všechny s kufry vyženou ven kvůli označení zavazadel, a hlavně kvůli tomu, aby vybrali 2 Km (1 Euro) za kufr/kus. Poté už bez překvapení jedeme až do Sarajeva. Tam nás uvítá bouřka a známky války v podobě stop střel na stěnách domů v samotném centru města. Jsme vysazeni u vlakového nádraží. Z vrchu se na nás dívá nejvyšší budova Balkánu Avaz tower a o kousek dál stojí po zuby chráněná americká ambasáda.
Ubytování máme v historickém centru. Na mapě to vypadá kousek. V tom dešti a se vší dopravou kolem to zabere asi třičtvrtě hodiny. Guest house Nina nejprve nemůžeme najít, ale místní poradí, a nakonec se s majitelkou šťastně setkáme. Nejprve nám vyčte, že na nás musela čekat (přestože jsem napsal že dorazíme někdy po čtvrté a bylo půl páté) a pak nám vše ukáže a vysvětlí.
Vybalíme věci. Na chvilku si odpočineme, poslechneme si, jak mešity svolávají k modlitbě (méně častokrát než v Makedonii) a poté se jdeme projít do historického centra, které hodně připomíná Starý bazar ze Skopje. Projdeme si centrum, v supermarketu nakoupíme chipsy, víno na večer a snídani a vracíme se k ubytování s cílem ještě někde povečeřet. Vítězem je jedna z mnoha Čevabdžinic, kde si oba objednáváme střední Čevapí za 3 Eura. Dostáváme obrovskou porci a na rozdíl od Makedonie mají maso strašně masné. A to tak, že mám co dělat abych to celé snědl.
Totálně nasycení a promaštění se vracíme na ubytování. Dáme pár loků místního vína a únavou usínáme. Zítra nás čeká prohlídka Sarajeva.
Užitečné odkazy:
Letecká společnost WizzairCestopis Michal na cestách
Cestopis Tonicove.sk
Guest house Nina na Booking.com