3.8.2018 Ukrajina
Předposlední den na Zakarpatí bude už jen ve znamení městské
a vesnické turistiky. Dopoledne se budeme marně pokoušet najít hrob Nikola Šuhaje v Koločavě odpoledne se přesuneme do Chustu, kde si projdeme centrum a v podvečer nastane velké rozhořčení v Solotvynu.
Koločava(foto Žanet)
Vstávat musíme brzo, protože toho chceme stihnout co nejvíce z Koločavy. Zásob už nám moc nezbylo a obchod jsme včera nestihli, tak snídani vyřešíme po cestě v nějakém obchodě. Na bookingu zarezervuji ubytování v Solotvynu, kde toho kupodivu není moc na výběr. Sbalíme batohy necháme je na recepci.
Koločava - Hotel Ažio (foto Žanet)
První místo, kde se vydáme, je dřevěný kostel sv. Ducha, který údajně sloužil v dobách Sovětského svazu jako muzeum ateismu. Za kostelem se měly údajně nacházet hroby četníků, které zabil Nikola Šuhaj. Kostel jsme našli hladce, ale byl zavřený a zpoza plotu jsme žádné české náhrobky bohužel neviděli.
Koločava - Kostel sv. Ducha
Vracíme se zpátky kolem Četnické stanice, našeho hotelu Ažio a základní školy, kde mají své busty Taras Ševčenko ukrajinský básník a Ivan Olbracht. Také jsou zde zaparkované maršrutky, sloužící jako školní autobusy.
Koločava - Taras Ševčenko
Koločava - Ivan Olbracht
Dojdeme do pomyslného centra. Zde se nachází již dříve zmiňovaný pomník z 2. sv. války. Dále pak mapa celé Koločavy se všemi důležitými místy a pomník sovětské invaze do Afganistánu.
Koločava - Pomník sovětské invaze do Afganistánu(foto Žanet)
Pokračujeme směrem ke skanzenu, ale a k němu nejdeme, protože se stáčíme ke hřbitovu, kde by měl být hrob Nikolaje Šuhaje loupežníka a jeho milé Eržiky. První, co na hřbitovu zaujme, je jeho netradiční vstup po žebříku přes plot. Pravděpodobně proto, aby krávy nespásaly hřbitovní kvítí a další výzdobu.
Koločava - Netradiční vstup na hřbitov
Tak nějak očekáváme šipky k slavnému hrobu, ale bohužel nikde nic a nikde nikdo. Navíc jsou tu docela mladé náhrobky. Jdeme zkusit vedle, kde je druhý hřbitov, ale tam jsou ještě novější roky úmrtí.
Koločava - Ta udržovanější část hřbitova (foto Žanet)
Vracíme se tedy zpět. Nyní tam někdo kope hrob, tak si říkáme, že je to asi hrobník a ten to tu musí znát. Tak se ho ptáme. Ukazuje kamsi do rohu a mezi tím říká ještě něco, jak vláda tento hřbitov neudržuje. Jdeme tedy tam kam ukazuje, jenže tady nic není ukazuje ještě dál, ale kam všude už je jen křoví. Nakonec k nám přijde prodere so křovím a my se tak z nenadáni ocitneme v ještě větší a minimálně udržované části hřbitova. Nicméně hrobník neví, kde přesně hrob leží a obrázek hrobu, který jsem předtím viděl na internetu, vypadal jako každý druhý náhrobek. A tak jsme hledali a hledali až jsme stejně nenašli. Čas nás začal tlačit, tak jsem se vraceli zpět, když tu jsem narazil na hrob Eržiky Derbak, která se po smrti Nokolaje Šuhaje za toto příjmení provdala. My tak měli alespoň cenu útěchy za nenalezený zbojníkův hrob.
Koločava - Hřbitov (foto Žanet)
Koločava - Hrob Eržiky Derbak
Koločava - Cesta ze hřbitova
Poslední bod na programu byla návštěva České školy. Budova ovšem českou školu moc nepřipomínalo. Žádná zmínka ani nápis. Jen na stěně plastika Lenina v rudé hvězdě.
Koločava - Česká škola (foto Žanet)
Tolik vše ke Koločavě. Vracíme se zpátky směr Četnická stanice. V bankomatu po cestě chceme ještě vybrat peníze. Jenže na poplatek sto hřiven reagujeme směrem k bankomatu se zdviženým prostředníčkem a s výběrem počkáme až do Chustu, kde vyměníme peníze ve směnárně. Ještě nás bankomat straší poplatkem za přerušení operace, ale ta se nám naštěstí z karet neodečetla. Nyní jdeme na oběd do Četnické stanice. Riskuji a dávám si řízek a kvas. Obojí ve mně naštěstí vydrží až do konce. Poté už si jen vyzvedneme batohy. U recepční si necháme potvrdit, že daná maršrutka opravdu pojede a poté se přesouváme na zastávku.
Koločava (foto Žanet)
Na ní už čekají i místní, takže se asi dočkáme a po chvíli opravdu přijede. Cenu si už nepamatuji, ale v paměti mi utkvěl chybějící asfalt za Koločavou a řádné houpání maršutky téměř po celou dobu cesty.
Chybějící asfalt na cestě z Koločavy do Chustu (foto Žanet)
Po dvou hodinách jsme vysazení v Chustu. V blízké směnárně vyměníme peníze a pak se jdeme projít do centra, které mají velmi pěkně opravené.
Chustský hrad (foto Žanet)
Centrum Chustu (foto Žanet)
Zdržíme se v něm déle, než bychom měli a následně doslova běžíme na maršrutku. Nakonec jsme ji stihli a trávili v ní další hodinu a půl až do Solotvyna. Měl jsem zafixované, že se vystupuje až u důlních věží, takže přesto, že Žanet hlásí, že už jsme podle GPS tady, tak nevystupujeme a jedeme dále. Jenže u věží se nezastavuje a jsme tak zavezení o vesnici vedle. Tam dle mapy zjišťujeme, jak moc jsme si zajeli, když v tom nám zastaví dodávka s místními týpky. „Co hledáte“? Když ukážeme místo na mapě, tak nás vezmou zadarmo zpět do Solotvyna a ukážou nám směr. Ještě dodám, že ten jeden Ukrajinec mluvil pěknou češtinou. Jdeme tedy hledat. Ocitáme se v pěkném masakru. Hromady lidí v plavkách trousící se od jezer a ubytovna vedle ubytovny. Místní totiž využili vysoké poptávky a podle kapitalistických příruček se chytili příležitosti k zbohatnutí. V praxi to znamená, že každý dům má k pronájmu volné pokoje a je-li přání tak místa pro stany. U jezer jsou pak penziony a chatky, hromada restaurací, a ještě větší davy lidí a vůně grilovaného Šašlíku.
My zjišťujeme, že místo na mapě, co ukazuje booking je blbě a daná budova tam vůbec není. Adresa vám je tam taky k prdu, protože popisky ulic neexistují. Tak co teď? Potřebujeme wifi, ale vše je zaheslované. Tak jdeme do baru na pivo. Museli jsme obětovat 3x30 UAH za hnusné Lvivské, ale měli jsme kód na wifi. Na internetu zjišťujeme, že adresa je opravdu blbě, ale na jednom serveru najdeme polohu, která by mohla odpovídat realitě. Tak jdeme tam. Prakticky zpátky odkud jsme přišli. Místo pro ubytování jsem nakonec našli, ale přišlo další rozčarování. Přijdu na recepci a tam mi oznámí, že náš pokoj už dali někomu jinému a že jiný volný nemají. Že se s Bookingem teprve učí a že jsme přišli pozdě a další kecy. V tu chvíli jsem ji měl chuť ji říct něco sprostého, ale v češtině by se to minulo účinkem a Ukrajinsky nadávat bohužel neumím. Pak přišel její muž a nabízeli nám, že si tam můžeme postavit stan úplně na konci pozemku u otevřené brány. Ve stanu se mi mačkat nechtělo a tohle je místo, kde bych Ukrajincům rozhodně nevěřil, že se ráno shledám se všemi věcmi. Když teda nemáme zájem, tak nás ještě odvede k sousedům. Doufám, že nám nabídnou pokoje, ale oni se jen ptají, kolik dám za stan. Ptám se, kolik chcete, oni kolik dáš? Dám vám stovku, ale jdu se ještě podívat jinam a pak se možná vrátím. Jdeme teda pryč. Žanet necháme hlídat batohy a já s Markem jdeme něco najít. Zkusíme dva resorty, kde mají cedule free rooms a v obou nám, řeknou že nemají nic. Však oni nás ti naši původní majitelé varovali, že je všude plno. Vracíme se naštvaní zpět s tím, že tu na to kašlem a jedeme do Rachivu. Dojdeme k Žanet a u ní už stojí nějaká babka a Žanet nám oznamuje, že nám nabízí nocleh pro dva. Ale my jsem 3. Mám postel pro dva třetí může spát na zemi. Tak se jdeme podívat s nadějí, že se snad někde vyspíme. Nakonec to klaplo, ale solidně jsme si naběhli. O tom ale až další den. Postel pro dva byla sice pro jednoho, ale nějak jsme se tam s Žanet vměstnali. Nejlíp byl na tom Marek , který brblal, že za 150 UAH leží na zemi, ale měl nakonec luxusnější místo na spaní než my. Teď nám ještě ukáže sprchu a záchod. Záchod klasická kadibuda a letná duš (letní sprcha) v podobě vědra se studenou vodou. Na to se Žanet netvářila a ubytovaní Ukrajinci se nám smáli, že tady není Praha. Babka nakonec polevila a povolila nám koupel v jejich koupelně. Před spaním nás ještě navštívil pan domácí a vyprávěl nám, jak se sem přestěhoval z Rumonska a podobné životní příběhy. Pak už jsme šli raději spát.
Grand Hotel Solotvyno (foto Žanet)
Užitečné odkazy:
Koločava na www.dusekarpat.cz
Chust na www.dusekarpat.cz
Solotvyno na www.dusekarpat.cz
