4.8.2018 Ukrajina
Poslední den na Zakarpatí budeme trávit u solného jezera v Solotvynu
. Odpoledne se přesuneme do Rachivu, ze kterého nám jede autobus domů.
Jedno z mnoha Solotvynských jezer (foto Žanet)
Já s Žanet vstáváme snad až kolem desáté. Marek vstal dříve a mezitím už mu babka stačila prodat láhev domácího vína. Kombinace teplého počasí a domácího vína způsobila, že po probuzení jsme ho potkali v lehce podnapilém stavu. Zabalíme batohy, vezmeme věci na koupání a jdeme hledat něco ke snídani. V tom včerejším zmatku jsme ani nestihli nakoupit. Takhle ráno moc stravovacích zařízení nefungovalo. Přesto nám alespoň v jednom bufetu udělali hot dog.
Snídaně v Solotvynu (foto Žanet)
Po cestě na místo, kde jsme se měli setkat s Markem, jsem ještě ukořistil dva pirohy, které byly bohužel bramborové a nic moc chutné. Žanet si ještě odskočila pro něco do našeho interhotelu. Poté už jsme šli vyhledat nějakou prázdnější pláž, abychom se mohli konečně vykoupat. Vstupy k jezerům nejsou zadarmo a ani my jsme se nevyhnuli poplatku 50 UAH.
Jedno z mnoha Solotvynských jezer (foto Žanet)
Koupání v jezeře žádný zázrak není. Čekal jsem něco na úrovni slaného moře. Místo toho to byla jen slaná voda. Vedle byl umělý bazén, kde bylo pravděpodobně více soli, ale ten nebyl moc na plavání, a navíc jsme si ho všimli až při odchodu.
Solotvynské jezero - bazén se slanější vodou (foto Žanet)
Chtěli jsme si zde dát i sprchu, ale nedostatek času a dlouhá fronta nás donutily se tohoto vzdát a nechat to až u babky. Naštěstí tím, že v jezeře nebylo moc soli, tak ani my jsme od ní moc nebyli. U babky jsme dali sprchu a dobalili věci. Během toho se babka rozhodla ještě trochu oškubat své západní turisty. Nejdříve nás začala otravovat s tím, že její syn pracuje v Česku, tak jestli ji neukážeme české peníze. Poté se zeptala, jestli ji nějaké nenecháme na památku. Abychom se ji zbavili, tak jsme ji dali 3 Kč. Očividně očekávala větší obnos. Nicméně s tímto přestala prudit a začala otravovat s tím, jestli nechceme skvělé domácí okurky kilo za 15 UAH. Děkujeme, nechceme. Babka zmizela. Za 5 minut byla zpátky v pokoji se sáčkem plným okurek. Rezignuji, dávám ji 15 UAH, ať se ji konečně zbavíme. Poté velím: "Mizíme, než nám přijde zase něco prodat". Jdeme se s ní rozloučit a ta už má v ruce hrnek s vodou, že máme vyzkoušet jejich vynikající vodu. Žanet vzdoruje. Voda je nakonec zadarmo, tak se Žanet napije a pak už fakt mizíme.
Solotvyno - Babka kapitalistka nám nese čerstvou domácí vodu (foto Žanet)
Přijdeme na zastávku a zrovna tam přijíždí maršrutka do Rachivu. Je sice dost plná, ale řidič nás vezme. Sbohem Solotvyno. Nikdy více. Kombinace plné maršrutky a čtyřicetistupňového vedra v ní dělá pěknou saunu. Všímáme, že hodně lidí jede s vyřízenými pracovními povoleními do České republiky, takže je možné, že se s půlkou maršrutky potkám někde v Česku. Do Rachivu přijíždíme někdy kolem čtvrté hodiny. Jelikož jsme v Solotvynu odmítali jít někam na oběd, tak jsme to dohnali až tady a kde jinde než v naší tradiční restaurací u Dream hostelu Karpatia. Dnes jsme tu byli kupodivu sami. Poslední den na Ukrajině a dost zbývajících peněz měly za následek solidní hodování. Já jsme se držel kvůli zdravotnímu stavu při zemi s Borščem, Vareniky a zelným salátem. To Žanet s Markem si dali něco místního tradičního. U Žanet to vypadalo jako nějaká kukuřičná kaše se špekem. Co si dal Marek už nevím, ale pamatuju si Žanet to její jídlo rozhodně nechutnalo :D.
Rachiv - Žanetina zakarpatská specialita Kuleša (foto Žanet)
Po prvním chodu nám přišla servírka odnést ze stolů. Ovšem nečekala, že se bude objednávat druhý chod, a to ji trochu šokovalo. Hodinu a půl před odjezdem opouštíme restauraci. Jdeme nakoupit jedlé a tekuté suvenýry. Já v mezičase dostal řádné křeče do břicha, které se mě držely ještě několik dnů po návratu a rozhodně mi zařídily krušný odjezd. V obchodě nakoupíme zásoby vodky a další nezbytnosti a přesouváme se na autobusové nádraží, kde budeme čekat na náš autobus. Mezitím se stihneme setkat s českou skupinkou, se kterou jsme se potkali v Úsť Čorné, a za kterou vracela Žanet klíče v Koločavě. Odhadem v deseti až patnácti lidech nastupujeme do autobusu a vydáváme se na cestu. Mně je fakt blbě, tak se jen kroutím na sedačce ve křečích, zatímco Marek se Žanet doráží rozlučkovou láhev Hlibneho daru.
Do pobačennja Zakarpatí (foto Žanet)
Někde kolem Solotvina se nám o zábavu postarala skupina Čechů, co zde přistupovala a byla totálně na mol tak, že dva z nich sotva chodili. Před Mukačevem byla opět zajížďka do depa a vyhnání z autobusu. V Užhorodě se bus kompletně naplnil. Kupodivu dnes bez komplikací s více prodanými lístky. Hraniční kontrola byla rovněž rychlá. Přestup v Košicích bez problému a prospaná noc až do Ostravy rovněž. Tím zakončujeme další výpravu po Ukrajině, která nám spíše než zajímavá místa ukázala ty, kterým se příště vyhnout. Solotvyno už v životě nechci vidět. Do Koločavy plné Čechů už bych taky nezavítal, pokud bych nemusel. A poloniny. Ty byly krásné. Bohužel plné odpadu po místních sběračích borůvek. Nicméně, kdybych se musel rozhodnout, jestli Svidovecká polonina nebo Černohorská polonina, tak ta druhá je jasná volba, protože je více divočejší a z mého pohledu i krásnější.
Užitečné odkazy:
Solotvyno na www.dusekarpat.cz
Stránky Leo Expressu
