14.7.2018 Kyrgyzstán
Dnešní dopoledne se projdeme k horní vesnici Yeti oguz
a odpoledne se budeme pokračovat v přesunu směrem na Biškek s noclehem v Tokmoku.
Kažy Saj - Písečné pláže u jezera Issyk Kul
Jeti Oguz u hlavní silnice není tak úplně to pravé Jeti Oguz. To se totiž nachází až 3 km od hlavní silnice. Dolní Jeti Oguz u jezera je svými penziony a hotely spíše pro turisty. Když venku snídám druhou polovinu melounu ze včerejška, tak mě překvapí čeština linoucí se z chodby. Shodou náhod s námi bydlel ještě jeden Čech. Na jméno si nepamatuji, ale vyprávěl, že žije ve Švédsku, má hromadu dětí a teď po dlouhé době sám vycestoval. Dále nám vyprávěl, jak chodil deset dní po místních horách a jak by šel ještě dále, kdyby se nezhoršilo počasí. A v tomto duchu jsme se bavili asi půl hodinu. Poté jsme se rozešli on se vydal do Skazka kaňonu my do horního Jeti Oguz. Na bookingu byl u našeho ubytování napsán check out až do osmi do večera. Tak jsme se to rozhodli vyzkoušet a pokoj jsme ještě neodevzdávali. Zašli jsme si do obchodu pro snídani v podobě sněhových trubiček a poté jsme konečně zamířili k hornímu Jeti Oguz. Okolí je pískovcové, a tak po cestě fotíme a prolézáme místní kaňonky. I na základě fotek z internetu si myslím, že nevidíme o nic méně než ve Skazka kaňonu.
Kažy Saj - Cestou k vesnici
Pokračujeme k vesnici. Před ní se tyčí pahorek a na něm plechová podobizna Lenina. Na pohorek musím vylézt a udělat si selfie. Navíc je z něj pěkný výhled na okolní krajinu.
Kažy Saj - Mini pik Lenina
Kažy Saj 2 a Issyk Kul
Kažy Saj
Čas postoupil, takže už dále do vesnice nepokračujeme a vracíme se zpět na ubytovnu. Je po dvanácté hodině. O tom, že checkout asi do osmi večera nebude, svědčí otázka, zda tu přespáváme ještě jednu noc. Ne a jdeme se rychle sbalit a uvolnit pokoj již nově čekajícím nájemníkům. Paní domácí se s námi přijde opět osobně rozloučit a my na dobro opouštíme tento guest house. Před cestou si ještě zajdeme na oběd. A kde jinde než do včera osvědčené restaurace. Já si dám opět Laghman a Žanet si troufá na Kurdak (brambory a opečené maso), který stojí jednou tolik co moje jídlo, kterého ovšem byla opravdu hromada, kterou jsem ještě musel dojídat. A musím říct měli to taky výborné. K pití jsme si místo piva dali coca colu, kterou nabízejí ve dvoulitrové láhvi.
Kažy Saj - Laghman Boso
Kažy Saj - Kurdak
Kažy Saj - Restaurační WC
Platíme a jdeme na zastávku čekat na maršutku do Bokonbaevova, ze kterého budeme pokračovat do Tokmoku. Čas, kdy by mělo něco jet,odhadujeme podle psaných odjezdů z Karakolu na destinationkarakol.com. Jaké milé překvapení, že zde stojí maršutka s nápisem Biškek. Je sice prázdná, ale řidič se po chvilce objeví a ptá se kam jedeme. Za odvoz si naúčtuje 300 Som a ještě s pár místními vyrážíme. Dorazíme do Bokonbaevova a maršutka se povážlivě vyprázdní. Tuším stěhování a opravdu se tak stane. Jsme přesunutí do druhé maršutky a po chvilce čekání pokračujeme v cestě dále.
Kažy Saj - Zastávka maršutky
Bokonbaevo - Autobusové stanoviště
Řidič už je postaršího věku, ale řídil jako prase. Za Balkynči byla opět patnácti minutová přestávka na odpočívadle. Tady už bylo znát, že se Blížíme k Biškeku, protože se výrazně oteplilo. Kolem šesté přijíždíme do Tokmaku. První, co vás po výstupu zaujme je obří kresba srpu a kladiva, které zkrášluje místní kruhový objezd a přiléhající autobusového nádraží.
Tokmok
Jelikož jsme bez hotovosti. Sháním směnárnu. Tu najdu, ale je zavřeno. Naštěstí je vedle bankomat. Strčím kartu a ta mi vyjede. Zkusím to ještě dvakrát, než si všimnu, že bankomat bere jen Visa karty. Naštěstí je na druhé straně silnice supermarket, kde je směnárna asi deset bankomatů na Visa karty. Vyměním peníze ve směnárně a jdeme hledat naše ubytování. Je strašné dusno.
Tokmok (foto Žanet)
Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. To ovšem není můj případ. Když si zadáte na bookingu ubytování v Tokmoku vyskočí na vás pouze dva. Jeden drahý hotel a apartmán. Nepoučen z Oděssy jsem zamluvil apartmán. Ten se nacházel v prvním patře panelového domu. Jenže nikde žádné označení ani kontakt na majitele. Tudíž je potřeba mu zavolat. Jenže jsem si nestáhnul telefonní číslo. V okolí žádná přístupná wifi. Procházíme se tedy po Tokmoku a hledáme wifi. Neúspěšně. Blíží se osmá hodina. Využívám pracovního benefitu v podobě bezplatného volání z celého světa a volám domů ať se mi někdo připojí na mail a pošle mi telefonní číslo na majitele. Podaří se vytáčím. Volané číslo je nedostupné zkouším ještě několikrát i z druhého telefonu a stále nic. Sedíme bezradně na zastávce a přemýšlíme co dále. Pomalu se začíná stmívat. Uprostřed Tokmoku se mi spát ve stanu nechce. Naštěstí k nám přijde jeden děda, co si všiml, že tady bezradně pochodujeme a říká nám, že kousek odtud je hotel. Tak jdeme tam a doufám, že berou kreditky, protože jestli je to ten drahý z bookingu, tak určitě nemáme dost hotovosti. Dojdeme k hotelu s nápisem Meimankana u vchodu se nás ujme nějaký posedávající dědek, který nás dovede k recepční. Ptám se na volný pokoj a cenu. Pokoj máme cena 1600 Som pro oba. To se dá. Ukáže nám pokoj. Je i s koupelnou. Říkáme, že bereme. Čistota a vůně záchodu se sprchou nic moc, ale lepší než nic. Sranda je, že tenhle hotel jsem později nenašel ani na žádné mapě.
Tokmok - Hotel Meimankana (vystřižek z Google Street View)
Tokmok - Hotel Meimankana (foto Žanet)
Jdu zaplatit a domlouvám rovnou na devět ráno taxi k věži Burana. Je očividně vidět, že jsme zde asi jediní hosté, protože kromě nás a recepční tu nikoho nepotkáváme a ostatní pokoje jsou otevřené. Dáme si sprchu a poté jdeme nakoupit večeři do supermarketu.
Tokmok (foto Žanet)
Dopřáváme si luxusu v podobě ovocných jogurtů a čokapiku s mlékem, které stihne Žanet do rána pořádně prohnat. Poté dáme pár loků vodky na dezinfekci a jdeme po dnešním dramatickém odpoledni spát. Zítra nás čeká věž Burana a definitivní návrat do Biškeku.
Užitečné odkazy:
destinationkarakol.com
Kažy Saj a blog Romana Herdy
Guest house Dinara na booking.com
