10.7.2018 Kyrgyzstán
Dnes se navracíme z hor zpět do do civilizace. Ppouštíme Raceku a vracíme se do Biškeku, kde přespíme. Cestou dolů ještě navštívíme vodopád As Sai a zažijeme těžké chvíle se zraněním, které si přivodí Žanet.
NP Ala Archa - Údolí řeky Ak Sai
Vstáváme v osm hodin. Posnídáme, sbalíme se a v deset se vydáváme na sestup, který jak očekáváme nebude jednoduchý. Jako první nás čeká prudké klesání po štěrkové cestě. Odpoledne má pršet, ale zatím to tak nevypadá a slunce nám krásně svítí na cestu.
NP Ala Archa - Nejnáročnější část klesání od kempu Raceka
Jakmile máme nejhorší úsek za sebou, tak pomalu klesáme k odbočce na vodopád.
NP Ala Archa - Sestup k vodopádu
Angelo nám pohlídá batohy a my přes obří balvany jdeme k vodopádu. Voda z něj je větrem rozfoukávaná po okolí, takže je u něj velice příjemné klima.
NP Ala Archa - Vodopád Ak Sai
Cestou zpět se Žanet uvolní na nohu veliký balvan, který ji naštěstí nezpůsobí žádnou zlomeninu, ale veliký otok a bolesti při chůzi. Tím pádem se nám zdramatizuje celý zbytek sestupu, kdy poslední kilometr už ji musím nést batoh, abychom vůbec došli k Alplageru. Mezitím se nám se nám po Italsku ztratí Angelo, kterého potkáme až na hostelu v Biškeku. My, ale zatím pomalu jdeme dolů. V ledovém potoku Žanet zchladí nohu, aby ji pomalu splaskl otok. Vysílám Žďáňu s Terkou napřed ať seženou odvoz k autobusu a pomalu pokračuji za zhoršujícího se počasí se Žanet dolů. Tam nakonec po nějaké době dorazíme. Terka našla taxikáře, který je ochotný nás hodit dolů a ptá se kolik dáme. Nemám už sil ani nálady na smlouvání, tak rovnou říkám 500 Som. On na to OK a už ládujeme batohy do kufru. Žďáňa navyklá z Čech si sedá na místo spolujezdce odkud ji se smíchem taxikář vyhání, protože má volant napravo a ona tak nevědomky sedí na místě řidiče. Jakmile taxikář zjistí, že jsme Češi, tak nám říká, že tady vezl Čechy z Biškeku a teď na ně čeká. Tak jsme mu zpestřili čekání dobrým kšeftem, protože si myslím, že by nás dolů hodil za daleko méně, než jsme domluvili, ale to bylo v dané situaci jedno hlavně, že jsme jeli. Cestou se rozpršelo. Jak tak jedeme dolů, tak míjíme jednu holčinu, která měla stan vedle nás a která nás cestou dolů míjela. Když se o ní začneme bavit, tak se nás taxikář zeptá, jestli ji chceme vzít. Jen připomínám, že teď už nás jelo i s řidičem 5. Nakonec si sedne dopředu. Tento dobrý skutek se nám o chvíli později vrátí. Rozhovorem s ní zjišťujeme, že je z Litvy a že jede taky do Biškeku. Taxikář nás doveze na místo dáme mu 500 Som a jdeme na mašrutku, která tam zrovna stála a chystala se na odjezd. Takže ne nás řidič mával ať jdeme, že odjíždí. Byl, ale poměrně vyčůraný a začal mluvit něco o taxíku za 1000 Som. Naštěstí jsme měli Litevku, která mu jasně řekla, že vůbec, že chceme autobus. Tak slevil na 50 Som za osobu, ale ještě zkoušel extra příplatek za batohy. Když jsme se začali tvářit, že s ním raději nepojedeme, protože předtím jsme neplatili a něco mu k tomu vysvětlila i Litevka, tak se jen usmál a řekl: „bagaž free lets go Biškek“. Nastoupili jsme a jeli jsme. Bohužel déšť z hor až do Biškeku nedošel, a tak byla ve městě opět sauna. Terka se Žďánou šly opět napřed, aby zjistily, zda má Pepa v hostelu volné pokoje a my s Žanet jsme šli pomalu za nimi. Cestou jsme si dali kvas a u jednoho fastfoodu i gamburgery. Poté jsme pomalým tempem došli do hostelu, tam jsme se dozvěděli, že náš pokoj je už připraven, což byla rajská hudba pro naše uši a vidina sprchy a postele nám značně zlepšila náladu. Zrovna jak jsme dorazili, tak ze sprchy vylezl Angelo, který hned začal vyprávět, že dorazil před deseti minutami, že šel pěšky a před Biškekem ho někdo vzal stopem. Tímto jsme, ale ještě dnešní den nekončili. Rozhodli jsme se zajet si do centra nakoupit a zajít si na jídlo. V aplikaci 2Gis jsme si našli nejbližší zastávku a čísla mašrutek a poté jsme se vydali k obchodnímu domu Zum. Cena jízdy byla 10 Som a při červené na semaforu se dalo vyskočit uprostřed křižovatky, což jsme uděli i my, protože to bylo zrovna v místě, kde jsme potřebovali. V obchodě jsme udělali standartní nákup na zítřejší celodenní přesun do Karakolu. V bance, které byly naproti pokladen, jsme vyměnili Eura za Somy. Zde měli nejlepší kurz v celém Biškeku. Jen jsme nevěděli, zda to mají bez poplatku. Nakonec Žanet vymyslela metodu, jak se zeptat. Vzala 50 Euro a zeptala kolik za to Som. Pokladní ukázala na kalkulačce sumu, která odpovídala sumě dle ceníku. Tudíž bez poplatku. Problém nastal s mou 50ti Eurovkou. Měla utržený rožek, takže mi ji nechtěli vzít. Zkoušel jsem to později ještě v jedné směnárně a byl jsem stejně neúspěšný. Zbavit se této bankovky byl nakonec oříšek. V Česku ve směnárně vám ji nevymění a pošlou vás do banky. V bance vám řeknou, že Eura neberou a že si je máte vyměnit v bance, která obchoduje s Eury, tedy v zahraničí. Naštěstí jsme jeli ještě na Ukrajinu, kde nějaký utržený rožek neřešili, tak jsme se ji zbavil, a to mě zachránilo. V opačném případě bych musel asi jet na nákupy do Německa.
Po nákupu a výměně peněz se projdeme kousek na náměstí Ala to, kde byla stolovaja s fakt levným jídlem. Cestou si dala Žanet tři pořádné kopečky zmrzliny za asi 6 Kč. Ve stolovaji byl v tuto pozdní hodinu už trochu slabší výběr, ale dva Boršče a bezmasé Manty ještě měli. Opět to byla večeře pro dva za asi 70 Kč. Boršč byl standartní a bezmasé manty byly velice chutné, protože byly plněné špenátem.
Biškek - Večerní hody
Poté už jsme šli na maršrutku a jeli zpět na hostel. Večer Pepa přinesl litr vodky a pár petek piv, takže spát jsme šli v dost podnapilé náladě. Zítra nás čeká přesun do Karakolu.
Užitečné odkazy:
Starší český cestopis o Ala Archa
Journal nomads o Ala Archa
Stránka popisující národní park Ala Archa
