6.7.2018 Kazachstán, Kyrgyzstán
Páteční den bude plný očekávání, neboť nás dnes čeká první seznámení se s Kyrgyzstánem. Tento den budeme absolvovat přesun autobusem z kazašské Almaty do hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku.
Kazachstán - Odpočívadlo cestou do Biškeku(foto Žanet)
Probouzím se ve vlaku z Astany do Almaty a čekají mě tři překvapení. Jednak to vypadá, že jsem pomocí prášku na spaní a kofoly přemohl časový posun, poněvadž jsem se sám od sebe probudil už v devět hodin. Po včerejším Kymyzu, koňaku a vodce nemám kocovinu ani střevní problémy. A Žďáňa se probudila v takovém nezveřejnitelném stavu, že ta rozhodně včera přebrala :D. Vlak přijíždí do cílové stanice s půlhodinovým zpožděním, což nám úplně nevyhovuje, protože potřebujeme být co nejdříve na autobusovém nádraží, abychom byli co nejrychleji za hranicemi a v Biškeku. V Almaty nepřekvapí, že je zde pořádné vedro, a tak nasazujeme batohy, odeženeme taxikáře a jdeme na ulici Prospekt Raiymbeka, kde by měl zastavovat náš autobus číslo 50, který nás hodí na autobusové nádraží Sayran.
Kazachstán - Almaty, vlakové nádraží(foto Žanet)
Jakmile dorazí naskáčeme do něj a začíná divoká jízda brzda, plyn klakson nástupy a výstupy ještě za jízdy. Marně čekáme na průvodčího do doby, než mě místní upozorní, že lístky se kupují u řidiče. Za 150 Tenge za kus jsem dostal jízdenku v podobě čistého žlutobílého papírku. Jinými slovy vítej v Almaty :D. Dobrodružnou jízdu se sluší zakončit i dobrodružným opuštěním vozidla. Přijíždíme na křižovatku a vidíme autobusové nádraží. Je červená řidič otevírá dveře a já velím vystupovat. Jelikož u krajnice není chodník ale vodní kanál, tak tam s batohy skáčeme jako do zákopu a ti pomalejší jsou navíc přivření zavírajícími se dveřmi autobusu. Nicméně jsme na místě. Na to, že je Almaty docela důležité město, tak vstupní brána v podobě autobusáku tomu moc neodpovídá. Oprýskaná brutalistická budova, všude odpadky a občas chybějící asfalt, spíše připomínají Ukrajinu než Kazachstán. Jaký kontrast s hypermoderní Astanou. Vcházíme do budovy a hledáme pokladu. U první jsme neuspěli, ale paní nám ukázala, kde ji najdeme. Teď malá vsuvka s lekcí, že to, co je psané na internetu, nemusí být vždy pravda. Tam se totiž všude píše, že si koupíte lístek, najdete tu správnou maršrutku, a pak čekáte až se naplní. My přišli k pokladně a viděli toto.
Kazachstán - Almaty, autobusové nádraží Sayran, fronta na jízdenky do Biškeku (foto Žanet)
Když se řada 10 minut nepohnula, začaly se do mě vkrádat pochybnosti, zda stojíme správné. „Stojíte“, vysvětluje mi Kazach před námi, ale nejsou mašiny. Jedna by měla přijet za 20 minut. To je sice pěkné, ale nevím, zda je řada dostatečně krátká na to, aby vyšlo i na nás. Smělý plán vyjet do Biškeku před dvanáctou se nám hroutí. Nicméně po pěti minutách přijde maršrutkář k pokladní, že je možno prodat 18 lístků. Už už to vypadá, že na nás vyjde řada, když v tom jedna ženská kupuje asi deset lístků a my jako druzí v řadě musíme čekat na další maršrutku. „Prý za deset minut“. Vypadá to nadějně, protože po pěti minutách jsou nám prodávány lístky. Zapisují si naše pasy a za lístek chtějí 1800 Tenge (tj. na internetu zmiňovaných 1500 už neplatí) což je docela stále slušných cca 126 Kč. Vezmeme batohy a jdeme na platformu, před vstupem na ní nám dozorující kontroluje jízdenky a říká nám číslo, ze kterého nám to pojede. Už z internetu vím, že když vyjdu z budovy, tak se mám dát napravo a dojít na konec na platformu 1. Navíc je tady i cedule s nápisem Biškek a jacísi hlídači, kteří při našem přikývnutí na slovo Biškek ukazují, kde to přijede.
Kazachstán - Almaty, autobusové nádraží Sayran (foto Žanet)
Maršrutka nakonec dorazila až po 20 minutách. Mezitím mi Kazach, co nám dával informace o situaci v řadě na jízdenky, stihne na videu ukázat video z jeho vesnice a blízký vodopád co tam mají. Taky mi říká, že jsme neměli jet busem, ale udělat si čtyřdenní trek do Biškeku přes hory. Zajímavá nabídka, ale řekl bych, že pro evropské turisty je to nelegální překročení hranic. Jakmile maršrutka dorazila. Vzali jsme batohy a šli s nimi dozadu. Přijde řidič a dost ostře nám vysvětluje, že máme veliké zavazadla, za které jsme nezaplatili a že za ně chce extra příplatek 1000 Tenge za kus. To bylo poprvé a naposledy, kdy nás někdo takhle natáhl. Protože při zpáteční cestě nikdo žádný příplatek nechtěl a v Kyrgyzstánu na nás jednou jeden maršrutkář zkoušel něco podobného, ale když jsme řekli že raději nepojedeme, tak byly zavazadla najednou zadarmo, ale to předbíhám. Zchudlí o 1000 Tenge nastupujeme a marně se domníváme, že rovnou vyjedeme. Omyl. Minimálně ještě půlhodiny stojíme a jako bonus dostaneme do chodbičky v místech, kde sedím, stoličku pro dalšího pasažéra, takže se celou cestu pěkně mačkáme. O tři čtvrtě na jednu konečně vyjíždíme. Nejdříve projíždíme divokou Almatou a pak jedeme spustlou krajinou, kde nalevo se tyčí hory a sem tam se objeví odbočka na nějakou vesnici.
Kazachstán - Ještě v Almaty (foto Žanet)
Kazachstán - Někde na cestě do Biškeku (foto Žanet)
Skoro každá tato odbočka má honosnou bránu s názvem vesnice, aby vám bylo jasné, kde jedete. Po cca dvou hodinách nudné cesty. Se dělá zastávka u motorestu, kde je možné se občerstvit, nebo si za poplatek zajít na záchod.
Kazachstán - Sabačka odpočívající ve stínu odpočívadla (foto Žanet)
Další zastávka byla těsně před hranicemi ve vesnici Korday, která je hraniční a řidič zde dotankoval benzín. Zde byly záchody zdarma. Poté už jsme přijeli k hranici. Kontrola zde probíhá tak, že si vezmete všechny věci a hranici překračujete jako pěší. V závislosti na provozu čekáte nebo vás čeká maršrutka za kyrgyzskou hranicí. Dojedeme tedy k hranici, jsme vyzváni ať si vezmeme všechny věci a překročíme hranice. Nám osobně řidič říká, že se potkáme za hranicemi. Jdeme asi padesát metrů pěšky. Před celním prostorem si hlídkující voják ověří, že máme pasy a poté jdeme do budovy, kde všechny batohy projedou rentgenem a poté jdeme do řady k jednomu z okýnek co nás odbaví. Zaznamenávám, že Kazaši a Kyrgyzové přechází hranice na občanku. Když přijdu na řadu odevzdám pas a migrační kartičku. Pas mi důkladně prověří. Dostanu výstupní razítko, nějaký papírek s razítkem a mým jménem a pokračuji dále. Komplikace nastaly se Žanet, která měla podezřelý pas. Tak jsem volán zpátky a můj pas je opět překontrolován a porovnáván s Žanetiným. Nakonec si celnice oba pasy vezme a jde se někam poradit. Po chvilce přijde zpět, odevzdá mi pas, dá razítko i do Žanetina a s úlevou odcházíme. Žďáňa s Terkou už prošly bez problému. Vycházíme z budovy, opouštíme celní prostor, odevzdáváme papírek, co jsme dostali a přecházíme na kyrgyzskou stranu. Jako první ke kontrole posíláme raději Žanet a nestačím se divit. Celník si vezme pas načte ho, zeptá se: „Čechia ? Da“. Bouchne razítko a nashle. Nás ostatní odbavili stejně rychle a my s razítkem v pase se ocitáme konečně v Kyrgyzstánu. Toto byl absolutně nejkratší přechod mimo šengenské hranice, který jsem kdy zažil. Už na první pohled je znát, že jsme v o dost chudší zemi. Sotva opustíte bránu celnice, hned se na vás vrhnou taxikáři, za nima čekají prodavači sim karet a na závěr sedí bábušky pod slunečníky a prodávají u cesty co zahrada dala. Z hranic je možnost dostat se do Biškeku třemi způsoby. Buďto tou mašrutkou co jste přijeli, což byl i náš případ. Jestli ovšem chcete rovnou do centra můžete využít buďto taxi nebo maršrutky 333 a 285, které zde mají konečnou. My, jak jsem psal pokračujeme tím, čím jsme přijeli. Nejdříve ji ovšem musíme najít. Pokračujeme pěšky podél silnice, dokud nepotkáme známe tváře, se kterými čekáme až naše maršrutka přijede. Trochu mě znervozňuje fakt, že čekáme u policejní stanice, kdy policisté v Kyrgyzstánu nemají zrovna nejlepší pověst, co se týče turistů a korupce. Naštěstí buzerují jen projíždějící řidiče a nás si nevšímají. Po chvilce mašrutka přijíždí, nakládáme věcí a už ne v tak hojném počtu vyrážíme směr Biškek. Cesta trvá přibližně dvacet minut. Nicméně znatelně se zhoršila kvalita asfaltu i honosnost staveb. Dále si všímám, že všude u silnice prodávají melouny a kvas, což mě velmi těší. V Kazachstánu čepovaný kvas na ulici moc neženete. Po pěti hodinách jízdy zdárně přijíždíme do Biškeku na západní autobusové nádraží. Mašrutkář se nám zkouší dohodit taxi, ale my bydlíme kilometr a půl od nádraží, což dojdeme pěšky. Ještě, než opustíme nádraží, tak se dá s námi do řeči, mladý Kyrgyz co se lámal vedle mě na stoličce a dává mi vizitku s kontaktem, že kdybychom něco potřebovali, tak mu máme zavolat a on nám pomůže. Celkem milé uvítání do Kyrgyzstánu. Loučíme se, opouštíme nádraží při cestě na nás taxikáři a maršrutkáří pokřikují „Taxi taxi“ (tohle se vám za čtrnáct dni vryje opravdu pod kůži, až to sami voláte ze spaní), „Isyk Kul“, „Karakol“. Ignorujeme, nechceme až později. Dnes už si žádám jenom postel v našem hostelu. Kousek za nádražím narážíme na park a na jeho konci postává skupinka policistů. Vyskočí na mě veliký warning z internetu. Policisté v Biškeku jsou známi tím, že na autobusovém nádraží protiprávně kontrolují zavazadla turistům. Při této kontrole se většinou ztrácí nějaká ta hodnotnější bankovka proto pozor. My jsme právě přijeli a máme u sebe úplně všechno. Proto je raději (ne)nápadně obcházíme. Naštěstí se za námi neženou a my bez úhony pokračujeme dále. Cestou si holky najdou psího kamaráda, který s námi jde až k hostelu.
Biškek - Náš dočasný kyrgyzský kamarád (foto Žanet)
Freedom hostel nacházíme jen díky GPS, protože nemá žádný nápis ani ceduli. Nezbývá než otevřít branku a vkročit na zahradu. První osoba, co spatříme je Japonec, který nám potvrdí, že jsme správně. Poté hledáme recepci nebo majitele. Na toho nás odkáže Rus. A z majitele se vyklube Turek. Prostě v Kyrgyzstánu na cizince nenarazíš :D. Jsme ubytování a je nám oznámeno, že se chystá grilování, jestli se přidáme. Přidáme. Tím se seznámíme ještě s Italem, Angličankou, Francouzi, Němci a Izraelci. Prostě se samými cestovateli a digitálními nomády. Největší peckou je Kazach Igor, který by mohl hrát dvojníka Sheldonovi Cooperovi z Big Bang Threory.
Biškek - BBQ na uvítanou. PS. najdi Sheldona Coopera (foto Žanet)
Je pátek, a tak po grilování přijde návrh zajít si zapařit do místního klubu Metro. Pod příslibem, že tam budeme jen hodinku mě Žanet přemluvila k účasti. Nakonec jsme vrátili po jedné hodině a totálně zničení šli spát. Zítra si detailněji prohlédneme Biškek.
Biškek - After party v klubu Metro (foto Žanet)
Užitečné odkazy:
Stránky, kde je možné nakoupit jízdenky na vlak po Kazachstánu
Blog popisující jak se dostat z Almaty do Biškeku
