10.7.2016 - Ukrajina
Dnešní den bude ve znamení hlavního města Ukrajiny Kyjeva. Projedeme se dochovaným sovětským metrem a navštívíme celou řadu památníků a vojenských muzeí.
Památník Velké vlastenecké války (2. sv. v.) "Matka vlast"
Probudím se v 5 ráno totálně propocený. Docela lituji toho kdo dostane po mě tu madraci, která obsahuje několik litrů mého potu. Když otřu oči, pot a porozhlédnu se po vagónu, tak mě dostává pohled na některé Ukrajinky, které jsou v tomhle vedru zabalené do deky. Kocovina se nedostavila (na nikoho z nás), přesto pořádně vyspaný nejsem. Nevýhodou třídy plackartnyj jsou na moji standardní délku poměrně krátké lehátka. A tak každý druhý kdo během noci vystupoval zavadil o moje vyčuhující nohy a probudil mě. Stejnou zkušenost během noci získal i Mirun.
Vlak si uhání ke Kyjevu odhadem 160 km/h a my si po ranní hygieně objednáváme u průvodčího na zkoušku čaj a kávu (za 5 a 10 UAH). Půlhodiny před příjezdem odevzdáváme povlečení a do Kyjeva přijíždíme na minutu přesně. Z vlaku vyneseme igelitku plnou prázdných láhví od vodky a piv. Víceméně předobraz toho, jak bude vypadat odchod z každého našeho ubytovacího zařízení.
Náš vlak po příjezdu do Kyjeva
Nyní musíme najít úschovnu, protože je 7 ráno, kde check in do našeho hostelu je až ve 14:00 a s těžkými batohy se nám po městě chodit nechce. Úschovnu nacházíme poměrně lehce podle šipek. Navíc jsou zde i popisky v angličtině. Úschovna zavazadel je ve formě skříněk, které se u nás používaly cca před 20 lety. Na víku navolíte čtyřmístný kód vhodíte žeton, který si koupíte u přepážky za 25 UAH (Kč) a zavřete. Problémem ovšem je, že skříňky jsou dimenzovány na zavazadla prostého sovětského člověka. To se pozná tak, že naše napěchované kapitalistické batohy máme problém narvat dovnitř. Nakonec za použití hrubé síly batoh povolí a dovnitř se dostane. Zavřu vložím žeton a nic. Nakonec nepomohlo ani řešení hrobou silou ve formě úderů pomocného personálu, a tak nezbývalo než mi přinést další žeton (zadarmo) a zkusit to znovu. Napodruhé se to naštěstí podařilo. Jinak zákaznický přístup je zde stále socialistický, zamračené obličeje, angličtina sprosté slovo a z mého nepochopitelného důvodu, páskou uzavřená část úschovny. Když jsme se později vrátili páska už byla jinde, takže jsem to pochopil tak, že směřují všechny lidi v daný čas do stejného sektoru. Jaký to má důvod nevím, ale naprosto stejný scénář byl k vidění i na nádraží v Dněpropetrovsku. Když jsme se batohů jsme se zbavili můžeme vyrazit do velkoměsta. O tom, že už nejsme v chudém Zakarpatí svědčí už samotný před nádražní prostor s KFC a místo starých Lad se zde prohánějících nových aut značky BMW a jím podobným.Někde jsem četl, že množstvím výskytu lidí připomíná Kyjevské nádraží letiště. A je to pravda.
Kyjev budova hlavního nádraží
Kyjev před nádraží - KFC a kostel nesmí chybět
Nějaké extra plány na dnešní den nemáme. Cíle máme dva. Svézt se metrem a navštívit stanice Dněpr a Arsenalna, o které několik zdrojů tvrdí, že je nejhlubší na světě (zdroje uvádějí 107 – 120 metrů pod zemí, Náměstí míru v Praze má údajně 53 metrů pod zemí). Druhým cílem je dojít k soše Matky vlasti, kde by se měly nacházet vojenská muzea. Nemáme mapu a zatím ani plán jak budeme postupovat. Nejprve se, ale potřebujeme nasnídat. Tradiční ukrajinská snídaně vzala většinou členů za své, když uviděli šipku na M‘c Donalds. Ten zprvu máme problém najít. Neochota prvních dvou místních lidí, kterých se ptáme na cestu, dává tušit, že je zde opravdu něco jinak, než jsme byli doposud zvyklí. Naštěstí napotřetí už nás slečna nasměruje správně. Je potřeba projít podchodem pod kolejemi, kde vyjdeme u vstupu do metra (ano zastávka metra není, tak jako v Praze v nádražní budově, ale mimo ní). Od metra už je M‘c Donalds na dohled. Po snídaní se vydáváme na metro. Ve vestibulu dostaneme v automatu za 20 UAH 5 žetonů, které nás po vložení do turniketu pustí dovnitř. Na plánku sítě si zjistíme, jakou linku musíme jet na stanici Dnipro a kde se nachází stanice Arsenalna. Po vhození žetonu je možno jezdit libovolně dlouho, dokud z metra nevyjdete. Jen jedno upozornění. Není zde možné jezdit po eskalátorech nahoru a dolů jak jsme zvyklí z Prahy. Když vyjedete po eskalátoru nahoru je vám přepážkou zahrazena cesta na eskalátor směřující dolů a vy tak musíte vyjít ven z metra a znovu zaplatit chcete li jím pokračovat v cestě. Je zajímavé co za 4 UAH (Kč) je zde zaměstnáno lidí. V každé větší stanici co jsme byli sedí 2 ženské za přepážkou a prodávají žetony (když nemáte 20 UAH do automatu, nebo potřebujete méně než 5 žetonů). U turniketů je budka, kde sedí další ženská a pak sedí další dvě u eskalátorů (jedna nahoře a druhá dole). Víceméně hlídačka eskalátorů jsme ohodnotili jako práci snů, protože vždy dělaly jen dvě činnosti. Buďto s někým telefonovaly nebo spaly. Jinou činnost jsme u nich nezaznamenali. Každá stanice má rovněž i svou výpravčí, které vypravuje všechny vozy metra.
Jedeme tedy na stanici Dnipro. Trochu nás překvapí, že zastávka Arsenalna je hned před touto stanicí. Od stanice Dnipro pokračuje metro po zemí. My se podíváme na řeku na výhledy okolo a popojedeme na stanici Hydropark.
Nadzemní stanice metra Dnipro
Dnipro - vjezd/výjed do tunelu metra
Nadzemní stanice metra Dnipro
Pohled na Dněpr ze stanice metra Dnipro
Toto musíme udělat, protože na rozdíl od Hydroparku není na stanici Dnipro ostrovní nástupiště, kvůli něhož by jsme museli opustit metro a znovu do něj vstoupit. Ze stanice Hydropark se vracíme zpět do stanice Arsenalna, plní očekávání, jak nejhlubší stanice bude vypadat. Cestou zahlídneme i památník „Matka vlast“, ke kterému se chceme dneska taky dostat. První dojem ve stanici Arsenalna bylo zklamání. Když jsme se totiž podívali na eskalátor, tak nám přišel stejně dlouhý jako na Andělu v Praze. Jenže po projetí tohoto eskalátoru přišlo nečekané překvapení. Ocitli jsme se jen v nějakém mezi patře, ve kterém se přestupovalo na ještě jeden stejně dlouhý eskalátor. Tím nám bylo jasné, že jedeme opravdu z velmi hluboké stanice. Nahoře ovšem byly zábrany, zamezující vstupu na eskalátor směřující zpět do podzemí a my se tak ocitli nechtě venku z metra.
Eskalátor stanice Arsenalna (foceno později při návratu)
Nakonec se to ukázalo jako dobrý počin, protože z této stanice se dostanete téměř ke všem důležitým památkám mapujícím nelehký osud Ukrajiny. Prvním tímto místem je "Památník věčného vítezství u horbu neznámého hrdiny", kde se nachází i pěkný výhled na Kyjev.
Památník věčného vítezství u hrobu neznámého hrdiny
Výhled na Kyjev od "Památníku věčného vítezství"
Kousek vedle se nachází památník hladomoru, připomínající všechny hladomory, kterými si Ukrajina ve 20. století prošla. O tom, že jsme u něčeho takového jsme původně neměli tušení. Přišel jsem na to až později, kdy jsem zaznamenal anglické hlášení metra, že poblíž této stanice se nachází „Matka vlast“ a památník hladomoru. Vygooglil jsem si ho tedy a podle obrázků jsem zjistil, že jsme tam už vlastně byli.
Památník hladomoru
Cesta dále vede kolem známého chrámového komplexu Kyjevskopečerská lávra. Dovnitř se nám až na Radima nechtělo. Ten se tam ovšem taky nedostal, protože po něm chtěli vstupné, které se mu nechtělo platit. My na něho mezitím čekali u pomníku padlých ukrajinských vojáku v Afganistánu při tehdejším sovětském tažení.
Památník padlých vojáků v Afganistánu
Ovšem než na pámáník byl zajímavější pohled na tuto Ukrajinku
Pár set metru vedle začíná park oslavující snad všechny úspěchy Rudá armády a Sovětského svazu. U vstupu nás uvítaly první volně přístupné kousky vojenské techniky. Poprvé se nám také zjevuje socha Matky vlasti.
První rekvizity parku
Konečně i "Matka vlast"
Pokračujeme tedy k ní a cestou narazíme na muzeum, které je věnované sovětským legionářům, bojujících především v Afganistánu. Za vstupné 15 UAH (Kč) nemůžeme odolat a nenavštívit. Za další 20 UAH se můžete podívat i do vojenského vrtulníku a za 15 UAH můžete fotit. Paní u pokladny nám sama od sebe ještě sděluje, že museum v Matce vlasti se otevírá až v 11:00. Vůbec ji nerozumíme, ale poté co nám ukáže na její fotku a na kalkulačce naťuká 11, tak chápeme.
Sbírka obrněné techniky u muzea sovětských legionářů
Pokračujeme dále a narazíme další vystavenou vojenskou techniku, které jasně nominuje raketa Topol, která slouží jako nosič jaderných zbraní a svého času to byla i nejničivější zbraň na světě. K tomu, aby jste se dostali blíž a prohlédli si vše pěkně z blízka zaplatíte dalších 10 UAH za vstup a 5 UAH za focení. Dále je zde možno dostat se i do bombardéru a stíhačky, ale za to se rovněž platí extra vstupné. Jinak řečeno muzea na Ukrajině jsou velmi levná, ale platí se zde za každou blbost. Muzeum nabízí kromě již zmíněné rakety a letounu hlavně vývoj obrněné techniky Sovětského svazu. Jinými slovy fanoušek hry „World of tanks“ si zde přijde na své.
Raketa Topol
Poté už se konečně dostáváme na prostranství, před kterým se kromě menších soch symbolizujících věčnou slávu Rudé armády, nachází i megalomanská socha Matky vlasti, v jejichž útrobách se nachází rozlehlé museum 2. sv. války.
Prostranství před Matkou vlastí
Matka vlast
Potom už se navracíme zpět ke stanici metra Arsenalna s tím že po cestě někde poobědváme. Najít něco po cestě k metru se nám vůbec nedaří, a tak těsně před vstupem do metra odbočujeme do ulic zkusit štěstí tam. Nakonec jsme úspěšní a zakotvujeme v jedné pizzerii, obsluhovanou jen krásnými a mladými servírkami. Nutno podotknou, že ceny se v Kyjevě pohybují na české úrovni, čemuž odpovídá cena pizzy a piva, které jsme si zde dali. Někteří zde rovněž využíváme i služeb záchodu, protože je to první příležitost na slušné wc po 24 hodinách cestování a chození. Po obědě jdeme zpět na metro a vracíme se na hlavní nádraží, kde si vyzvedáváme věci z úschovny (páska symbolizující uzavření části úschovny se mezitím přesunula) a vracíme se zpět na metro, kterým pojedeme do stanice Livoberezhna, kde máme ubytování. Cestou se nás jeden Ukrajinec zeptá jestli jsme Poláci (poměrně častá otázka) a když řekneme že Češi, tak se nás nechápavě ptá co tady děláme a pak začne vyprávět, jak několik let žil v Česku a kde všude pracoval. Taky je to jediná cesta metrem, ve kterém jelo tak málo lidí, že jsem si mohl sednout. Vystupujeme a podle mapky se vydáváme hledat náš hostel Citrus. Podle mapy dojdeme na veliké Kyjevské sídliště, ale žádnou budovu připomínající hostel nevidíme. Nakonec Radim uvidí nápis s názvem našeho hostelu na jednom z paneláku. Když se k němu přiblížíme, tak na nás babka co hlídá u vstup do paneláku mává, že jdeme správně a potom nám ukazuje kudy máme pokračovat dále. Tohle je celkem zážitek, protože procházíme dosti strašidelnými chodbami proplétajícími se skrz panelový dům. Poté dojdeme ke dveřím s nápisem Citrus a zazvoníme na zvonek. Otevře nám majitel, který umí výborně akorát Ukrajinsky, ale naštěstí nás očekává. Jenom je z jeho výrazu patrné, že nás je nějak víc než počítal (Marek měl totiž rezervaci zvlášť). Nicméně vše se vyřešilo. Teď něco k hostelu. Do této doby jsem netušil z čeho všeho lze udělat hostel. Jednalo se o kompletně přestavěné byty, kde jsou 3 společné koupelny a záchody, společná kuchyň s menším společenským místem a několik pokojů. Nevýhodou tohoto hostelu byla jen skutečnost, že aby jste se dostali dovnitř, tak vám musel Jurij (majtel a recepční v jednom) otevřít zamknuté dveře. Toto byl ovšem ochoten dělat jen do jedenácté hodiny večerní. Poté už jste měli smůlu. Dále neustále všechno kontroloval (koupelny,pokoje, umývárku) a stál nám všude za zadkem. Dále trval na tom, že uvnitř se smělo chodit jen v přezůvkách, které jsme samozřejmě neměli, protože jsme to nevěděli. Ale jinak to byl pohodlný a čistý hostel za příjemnou cenu.
Po vybalení se, hygieně a krátkém odpočinku jsme se vydali do nedalekého supermarketu Novus, kde jsme šli nakoupit večeři a snídani na následující den. Uvnitř Novusu se nacházela i jídelna, tak jsme zde rovnou povečeřeli. V tomto obchodě mě zaujaly dvě věci. Měli zde jeden obrovský regál vodky Chlibnyj dar a dále tu měli tuto vodku v asi třílitrovém provedení. Po tom všem jsme se vrátili na hostel, kde jsme zbytek času trávili odpočinkem po náročné cestě a dni. Blbé bylo, že jsme dnes nemohli pít vodku, protože zítra jedeme do Černobylu a v instrukcích je je jasně řečeno, že dovnitř nebude vpuštěn člověk pod vlivem alkoholu nebo s viditelnou známkou kocoviny. Tak jsem museli zůstat jen u piva a jít brzo spát, protože musíme zítra brzo vstávat.
Užitečné odkazy:
Stránky Ukrajinské železnice, kde je možno rezervovat jízdenky
Oficiání stránky hostelu Citrus
