5.7.2016 - Zakarpatí, Ukrajina
Dnešní sluneční den bude posledním, tráveným na Černohorské polonině. Čeká nás zdolání poslední dvoutisícovky Pop Ivana a sestup do vesnice Luhy. Z ní pak svérázný přesun maršutkou do Rakhivu.
Pop Ivan - Černá hora
Probouzíme se do dne, který jasně říká, že dneska by to šlo. S Markem vstáváme jako první a než si Marek připraví náčiní na ranní čaj, tak se pomalu probouzejí i ostatní.
Ráno na Černohorském hřebeni
Pop Ivan už se také probouzí
Během naší snídaně už se na trase začínají rojit první skupinky turistů. Zanedlouho se přidáváme i my. Pár set metrů později nalézáme místo, o kterém se zmiňuje průvodce a o kterém nám včera říkal proti jdoucí Ukrajinec. Nevadí, to naše taky nebylo k zahození. Potkáváme tam, ale skupinku Čechů, se kterými si vyměníme zkušenosti (oni jdou opačným směrem než my) a poté už začínáme stoupat na Pop Ivana (Černou horu) do výšky 2020 m.n.m.
Na něj první z nás doráží kolem deváté hodiny ranní.
Výhled z Pop Ivana na Černohorský hřeben, který jsme absolvovali včera
Zde si nás zapíše nějaký mladý Ukrajinec, který se uvádí jako správce budovy bývalé observatoře, která bylo vybudována Polskem za dob 1. republiky k neznámým (nejspíš špionážním) účelům. Mimo to se od něj dozvídáme, že budovu rekonstruují, aby zde mohla za dva roky vzniknout turistická chata. Nutno podotknout, že mají ještě co dělat. Dále zde potkáváme skupinu znechucených Čecháčků, pro které je dle jejich slov Ukrajina doslova peklem na zemi, neboť v Rachivu prý stojí pivo 20 Kč a jízda maršutkou je něco strašného. Když mi řekli, že do Rakhivu jeli klimatizovaným autobusem z Prahy, tak jim náladu ještě více zhoršila má informace, že my se zde dostali za poloviční cenu než oni. Během této veselé konverzace dorazí i zbytek, se kterými se přesouváme za observatoř co nejdál od zpruzených Čechů.
Pop Ivan - výhled z druhé strany vrcholu
Na vrcholu trávíme nějaký čas k odpočinku, k focení, k prohlídce kapličky a observatoře. Během toho se dáme do řeči s mladým párem ze Lvova, který zdolal Pětroš a Černou horu v Rakhivských horách (ano mají stejné názvy ačkoliv se jedná o rozdílné kopce) a pokračují dále na Černohorský Pětroš.
Pop Ivan - společná fotografie u observatoře
Pop Ivan - kaplička na vrcholu
Uvnitř kapličky na Pop Ivanovi
Před sestupem se jdeme správce zeptat na cestu do Luhů, kterou nám ochotně popíše. Odtud totiž nevede žádné turistické značení a člověk je tak odkázán jen na orientační body z mapy a průvodce.
V 10 vyrážíme na cestu.
Sestup z Pop Ivana na Vaskul
Poměrně prudké půlhodinové klesání nás dovede na vrchol Vaskul (1730 m.n.m), kde po dvou dnech zase konečně vidíme dřeviny.
Vaskul - v pozadí s Pop Ivanem
Vaskul
Z něj pokračujeme dál po pěšinách a lesních stezkách až narazíme na rozcestník, který není zaznačen v mapě. Už si přesně nevzpomínám jestli ukazoval směr i na Luhy. Nicméně my pokračujeme podle mapy až dojdeme k salaši.
Pokračujeme dále po louce než dojdeme k pěšině vyšlapané skrze kopřivy. Asi v půlce se na druhém kopci objeví býk s krávou a teletem. Bučením nám dá jasně najevo, že chce projít a ať uhneme. Všude dokola jsou, ale kopřivy kam se nám nechce, tak stojíme a čekáme. Býk bučením zopakuje svou výzvu a nám nezbývá než uhnout do kopřiv. Když je cesta volná dají se s teletem ve předu na cestu. Na Toma, který stojí nejblíž se ještě v jeho blízkosti naštvaně otočí, ale nakonec pokračuje dále v cestě. Po blesku druhá a poslední životu nebezpečná situace, která nás na Ukrajině potkala. Takže zde se nemusíte bát války, ale spíš přírody.
Nenabodnutí na rohy pokračujeme dále. Po pár set metrech další problém. Před námi se vyhrne stádo ovcí, které v okamžiku, kdy nás zavětří, začnou ochraňovat ovčáčtí psi v hrotové formaci. Naštěstí ukrajinští ovčáčtí psi působí narozdíl od těch Rumunských bestií jako chundeláči, ze kterých by si někteří nejraději udělali své domácí mazlíčky. Z Rumunska dále vím, že v této situaci je potřeba vyčkat, až si psy bača zavolá a uhnout stádu na bok ať můžou v klidu projít.
Bača a jeho stádo ovcí
Hlídač (foto Bessonek)
Mezitím než stádo projde se s námi dá bača do řeči. Nejdříve se nám se svým synem představí, podá nám všem ruce, zeptá se nás odkud a kam jdeme a pak nám poradí cestu a rozloučí se s námi. Dle rad bači pokračujeme v cestě a sestupu až dorazíme na dřevařskou cestu, která vede do vesnice Luhy. Tato cesta je nekonečná prašná a nudná, takže z celého pochodu absolutně nejhorší část. Údajně, když jdete z Luhů a máte štěstí, tak vás po ní svezou za drobný úplatek dřevaři. My v opačném směru to štěstí nemám a tak musíme šlapat na rozpáleném slunci po svých. Jediným zpestřením, jsou ohrazené louky, na kterých celé rodiny obracejí seno a zdraví se s námi.
Odpočinek u jedné z luk - za námi se obrací seno (foto Bessonek)
V půl třetí dorážíme konečně do vesnice Luhy. Vesnice je poměrně rozsáhlá a tak nás do „centra“ čeká ještě nějaká cesta. Občas se s námi dají do řeči místní a ptají se nás odkud jdeme atd.
Vesnice Luhy
Dorazili jsme do místa, které má něco co připomíná autobusovou zastávku a hlavně je tady kafe – magazín s čepovaným pivem za 10 Kč. Marek se jde zeptat prodavačky, odkud a jestli jede maršutka do Rakhivu. „Prý někdy odtud dneska pojede“. Rozvalíme se do stínku a na etapy chodíme do obchodu pro pivo a pochutiny co se v něm nabízí a že jich nebylo málo (zvlášť po třech dnech na instantní stravě).
Luhy - místní kafe - magazín (foto Bessonek)
Tak kolem čtvrté hodiny se vyřítí maršutka. Jdu se zeptat, zda jede do Rakhivu. Ještě ne, ale až to otočím, tak se vrátím a pak pojedu. Za 10 minut už nasedáme. Já jdu koupit jízdenky. Ostatní se s batohy naloží do zadu. Vepředu vedle řidiče sedí Jurij, který 15 let pracoval v Česku a který mi naznačil ať si sednu vedle něj. Tím jsem trávil celou hodinovou cestu diskuzí o Ukrajině a České republice a měl jsme z první ruky i řidičův pohled na rozbombardovanou silnici, kde bylo někdy lepší jet vedle ní než po ní. V půlce cesty se přiřítí Tom, že potřebuje nutně na záchod. S tímhle požadavkem jsme ho odpálkoval, ale Jurij, houkl na řidiče ať mu zastaví a tak plná maršutka lidí v poklidu vyčkávala až Tom vykoná co musí a bude se moct pokračovat dále.
V maršutce do Rakhivu (foto Bessonek)
Když dorazíme do Rakhivu, tak si od něj ještě bere Marek adresu. Protože Jurij říkal, že až tu příště pojedeme, že mu máme přivést Švýcarský nůž, který nám zaplatí a že nás navíc u sebe ještě ubytuje. A jelikož týden po nás se zde chystá Markův brácha, tak si Marek bere kontakt, aby ho mohl doručit on (a doručí).
Vlakové nádraží v Rakhivu
Nás teď ovšem čeká veliká neznámá. Jelikož jsme nevěděli, kdy se z hor vrátíme, tak jsme si ani nerezervovali žádné ubytování a šli jsme do toho, tak trochu na slepo. Nejdřív jdeme zkusit štěstí do „Dream hostelu Carpathia“, kde jsme spali poprvé. Máme štěstí jeden šesti lůžkový pokoj je zde volný, takže bereme na dvě noci (počítali jsme s tím, že přechod bude trvat 4 dny místo 3 a tak volný den budeme trávit v Rakhivu). Po vybalení máme chuť na konečně pořádné jídlo. Jdeme se zeptat Olgy naší recepční, která navíc umí trošku Česky, kde se zde dělá Šašlík. Když nám to začne vysvětlovat, tak se ji Marek zeptá jestli nejde s námi a ona, že jo. Tak zamkne recepci a jde s námi do města. Nejdříve nás zavede do potravin, neboť si myslí, že si chceme Šašlik ugrilovat sami. Když ji vysvětlíme, že ne že chceme restauraci, tak nás zavede přes celé město, do dvora, kde to trochu vypadá, jak z mafiánského filmu, ale když projdeme skrz něj, objevujeme se před vchodem koliby, kde venku na grilu dělají náš vytoužený Šašlík. Olga se mezitím vrátí do práce. Po jídle se rozdělíme. Marek zůstane u vedlejšího stolu, kde se skamarádí s Romanem a jeho dámskou společností, Míša s Jožkou se chtějí ještě soukromě projít po městě a já s Lucií a Tomem jdeme do magazínu pro víno a vodku a vracíme se na hostel. Zde stihneme dopít jenom víno a unavení celým dnem docela v pohodě usínáme.
Užitečné odkazy:
Jízdní řády maršutek
Mapa podle, které jsme se řídili
Turistický průvodce Zakarpatí
Dream Hostel Carpathians Rakhiv
Cestopis Markova bráchy, který absolvoval stejnou cestu pár dní po nás
