30.9.2016 - Polsko
V rámci putování po Polsku mě dnes čeká především návštěva solného dolu ve Wieliczce a pokud zbude čas, tak i návštěva Krakova.
Probudil jsem se kolem půl sedmé do slunečného dne a v sedm jsem již vystupoval na moderním vlakovém nádraží v Krakově. Zde nejprve zjišťuji, kdy a jak se jede vlakem do Weliczky. Je to každých 20 minut. Zakupuji jízdenku a jdu čekat na nástupiště na moderní elektrickou jednotku, která dorazí z krakovského letiště. Na zastávku Wieliczka-Rynek je to z Krakova asi 20 minut po zmodernizované trati. O tom, že zastávka Wieliczka-Rynek je vybudována kvůli místní podzemní atrakci, svědčí originální výpravní budova, od které jsou dnes koleje vedeny docela daleko. Jakmile dorazím do cíle, vydávám se hledat nějaké směrovky. Ty jsou sice nedaleko v podobě mapy, ale moc moudrý z toho nejsem. Na mapě jsou totiž vyobrazeny dva doly muzea. Já nakonec volím ten, který je dle mapy blíže . Pomocí ukazatelů dorazím k důlní věži a jdu rovnou do pokladny zjistit, kdy je volná nějaká prohlídka (lze rezervovat přes internet, ale nejsou tam všechny časy a nechtěl jsem riskovat propadnutí kvůli zpožděnému vlaku). Trošku komicky musí působit, když si v angličtině objednávám prohlídku v polštině, ale nechce se mi připlácet 29 zlotých za anglický výklad, když v polštině bych tomu mohl taky rozumět.
Prohlídka začíná za 10 minut a já se ještě musím zbavit batohu, který mám sebou. Naštěstí zde existuje řešení v podobě bezplatné úschovny, která se ovšem nachází 200 od vstupu, takže musím dát trochu do kroku abych to stihl. Když se vrátím dostanu naslouchátko a o pár minut později už vcházíme do podzemí. Bohužel ne výtahem, ale po schodech. Sestup trvá asi 5 – 10 minut, kdy se najednou před vstupem do tunelů zasekneme. Před námi je totiž japonská skupina, která vše fotí a zdržuje. Po chvilce se ovšem na nás začíná tlačit zezadu skupina anglicky mluvících turistů, takže je zde v podzemí provoz jak na Václaváku a tímto postrkem probíhá celá exkurze. Nutno poznamenat, že jsem tam byl v pátek a bylo osm ráno.
Co dodat k prohlídce. Zaujmou zde veliké sály, připomínající trpasličí města z Pána prstenů, ukázky jak se zde kdysi sůl těžila a množství soch vytesaných ze soli. Na některých místech mají ze soli dokonce i dlažbu.
Wieliczka - v dole se nachází i několik toalet
Během prohlídky nastanou mé dvě soukromé faux pas. To první, když po několika minutách zjistím, že moje naslouchátko není rozbité, ale že je nastavené na jiném kanále než má náš průvodce. A druhé to už mohlo být závážnější, když v půlce prohlídky, před sálem připomínající katedrálu, nám průvodce nabízí, že je možné si pro ty co nemají koupit povolení k focení. Že jsem doposud vše fotil bez něho zatím nikdo neřešil a já tak raději schovávám foťák do kapsy.
Wieliczka - alespoň provizorní obrázek podzemní katedrály
Součástí prohlídky je i návštěva několika prodejen se suvenýry a v závěru i restaurace. Já jakožto falešný Polák v polské skupině obdržím jako všichni ostatní slevový kupón, poněvadž se zde netají tím, že pro turisty jsou zde ceny nadsazené, tak místním slevují. Samotná prohlídka končí někde uprostřed podzemí, kde se ocitáme v komplexu s prodejnou suvenýrů, restaurací, dětským koutkem a několika konferenčními sály (lehce připomínajících sály Cricovské). Zde se s námi průvodce loučí a nechává nás si tento komplex projít samostatně s tím, že pokud chceme podzemí opustit musíme se dostavit na shromaždiště, odkud nás pak někdo odvede k východu. Původně jsem si myslel, že seřadiště je výtah, ale mýlím se. Přiřazují mě k japonské skupině s průvodkyní a asi ještě 10 minut jdeme chodbami, než dorazíme k výtahu. Zklamáním je to, že nejedeme hornickým výtahem,ale výtahem co se nachází v každém druhém paneláku. Tato skutečnost zážitek trochu kazí.
Na povrchu jsme se objevili v druhé těžební věži a do té první je potřeba přejít pěšky do první těžební věže, kde prohlídka začala. Musí se projít přes park Jana Pavla II, který tam má dokonce sochu v životní velikosti. Jelikož jsem celou prohlídku zvládl rychleji než jsem plánoval (myslel jsem, že to bude na celý den a bylo teprve dvanáct hodin), tak si projdu okolí dolu, posedím v parčíku poblíž a vydám se na vlak do Krakova.
Wieliczka - již na povrchu hornického muzea
Jízdenku kopím v automatu na zastávce a potom po stejné trase jedu zpět do Krakova. Na nádraží v Krakově si v infocentru beru plánek města (je zdarma) a vydávám se hledat své dnešní ubytování. Při cestě narazím na velmi ošuntělou budovu, u které stojí cedule s kuchařem, která by mohla znamenat, že se jedná o jídelnu. Jdu do tedy prozkoumat. Vstoupím do temné místnosti, která jídelními stoly a výdejním pultem připomíná školní jídelnu, ale o školu se nejedná. Nejsem si úplně jistý co si objednávám, protože jídlo zde není vystaveno, ale je zde jenom na stěně popsáno v jídelním lístku a pokladní nadiktujete co si dáte a teprve potom vám kuchařka začne servírovat stylem školní jídelna to co jste si objednali. V přepočtu za 100 Kč mi toho na tác naloží tolik, že se mi to tam skoro nevejde (nakonec to byla červená bramboračka s chlebem, řízek s bramborem a zeleninový salát). O tom že je mezi místními tato jídelna oblíbená svědčí jejich početná výměna během té doby co zde obědvám. Běžný turista zde asi navíc nezavítá, protože jídelna je v zapadlé ulici, mimo historické centrum a jak jsem již psal dříve svým vzhledem, bylo ke vstupu do budovy zapotřebí i trochu odvahy. Nasycen pokračuji v hledání hostelu. Jakmile dorazím do správné ulice a před správné číslo domu, tak nikde nápis hostel „Lemon tree hostel“ nevidím. Je totiž zapotřebí projít chodbou skrz budovu na uzavřené nádvoří, kde je další vchod do bytového domu a kde se už opravdu můj hostel v nejvyšším patře nachází. Do této chvíle jsem netušil, z čeho všeho je možné dnes udělat hostel. Nacházím se totiž v běžném bytě, kde recepce je řešena formou stolu uprostřed chodby. Ložnice a dětský pokoj obsahují každý po osmi postelích a kuchyň s obývákem slouží jako společenská místnost. S něčím podobným už jsem se setkal v Kyjevě, ale tam byly dva panelákové byty kompletně přestavěny, takže uvnitř to vypadalo jako v hotelu, kdežto tady jsem si připadal jako na návštěvě. Shodou okolností se v Kyjevě ten hostel jmenoval Citrus, takže při příští rezervaci hostelu, jehož jméno bude evokovat citrusový plod, zpozorním. Nicméně jelikož jsem se ve vlaku příliš nevyspal, jdu dohnat spánkový deficit a kolem patnácté hodiny vyrážím do města.
Můj hostel je situován nedaleko historického centra a tak rovnou zamířím. Před vstupem mě uvítá na kole se prohánějící v dámských plavkách oděný transvestita. Poté už bez dalšího překvapení prolézám uličky historického centra.
Z historického centra vede pěší zóna rovnou na známý hrad Wavel, kde je i krásný výhled na Krakov.
Krakov - Hrad Wavel
Wavel- výhled na Krakov
Krakov - hrad Wavel
Z hradu se vydávám do židovské čtvrti Kazimierz.
Krakov - Židovská čtvrtť Kazimierz
Krakov - synagoga
Krakov - Židovská čtvrť Kazimierz
A z ní pak přes bývalé židovské gheto do pro mě nejzajímavější pamětihodnosti Krakova a to do továrny na smaltované nádobí (Deutsche email Fabrik) Oskara Šindlera, známou z filmu „Šindlerův seznam“. Dnes je toto místo známé jako "Továrna Oskara Šindlera"
Krakov - výhled na nábřeží Visly cestou do bývalého židovského gheta
Krakov - Bývalá "Deutsche email Fabrik" Oskara Schindlera
Když tam dorazím, tak zjišťuji, že jsem přišel pozdě a že za chvíli zavírají. Při odchodu mi ale dojde, že je ještě září a ne říjen a že platí delší otevírací doba. Za 20 Zlotých vcházím dovnitř. Továrna Oskara Šindlera je koncipována jako muzeum okupace Krakova za 2.sv. Války. Co by zde člověk ovšem hledal marně je expozice původního provozu. Zbyla část továrny pak slouží jako umělecká galerie.
Krakov - Muzeum - Továrna Oskara Šindlera
Krakov - Muzeum - Továrna Oskara Šindlera
Krakov - Muzeum - Továrna Oskara Šindlera
Krakov - Muzeum - Továrna Oskara Šindlera
Krakov - Muzeum - Továrna Oskara Šindlera
Krakov - Muzeum - Továrna Oskara Šindlera
Krakov - Muzeum - Továrna Oskara Šindlera
Krakov - Muzeum - Továrna Oskara Šindlera
Továrna Oskara Šindlera - Původní rekvizity z výroby
Továrna Oskara Šindlera - Původní rekvizity z výroby
Po prohlídce, která byla pro mě daleko zajímavější než solný důl ve Wieliczce, se pomalu navracím přes centrum do svého hostelu. Cestou ještě stihnu zakoupit večeři a snídaní v „Bedrunce“. Když dorazím na hostel, který už se celkem zaplnil, mířím rovnou k hygieně a do postele. Zítra mám na programu návštěva koncentračního tábora Osvětim.
Užitečné odkazy:
Stránky polské dálkové železnice
Oficiální stránky solného dolu ve Wieliczce
Oficiální stránky Továrny Oskara Šindlera
Lemon tree hostel na www.booking.com
