18.11.2016
Podobu dnešního dne do značné míry ovlivnila Lucie. Můj již dávný plán počítal s návštěvou Ivano-Frankivsku, do kterého jsem se chtěl přepravit električkou (na Ukrajině označovány elektrické vlakové jednotky) a zpátky Maršrutkou. Bohužel. Později jsem zjistil, že do Ivano-Frankivsku přímé električky nejezdí a dostanete se tam pouze rychlíkem nebo autobusem. Již ve Lvově smířen s tím, že tam pojedeme autobusem, Lucie vyslovuje přání navštívit nějakou vesnici mimo Lvov, aby viděla jak vypadá obyčejný život v místech, kde se běžný turista normálně nedostane. Tento nápad se mi zalíbí a na mapě hledám něco, kde je pravděpodobné, že električka zajíždí. Nakonec volba padne na Chodoriv, ve kterém se dá navíc podle jízdního řádu přestoupit na osobák jedoucí do Ivano-Frankivsku. Jelikož celá cesta v jednom směru trvá 5 hodin, tak zpátky se musíme dostat jiným způsobem, což budeme řešit operativně až na místě.
Ráno musíme vstávat kolem osmé hodiny, protože naše električka odjíždí v 9:15. A jelikož ukrajinský takt vypadá tak, že vlak jede čtyřikrát za den a v dosti nevyhovující časy, znamenalo by ujetí tohoto vlaku fatální komplikaci hned na začátku cesty. I když Lucie plaší, že nestíhá, opouštíme náš hostel po půl deváté a cestou se zastavujeme na tržišti, abychom nakoupili snídani v podobě pirožků s různým obsahem (zelí, brambory, hřiby). Poté už se uchylujeme k příměstskému nádraží. Osobní vlaky ve Lvově nevyjíždějí ze stejného nádraží jako rychlíky, ale z nádraží, které je několik stovek metrů dále (lze to srovnat s Pražským hlavní a Masarykovým nádražím). Jízdenku na električku lze na Ukrajině obstarat několika způsoby. Buďto si ji koupíte přímo na kase (to dělají především neznalí turisti), nebo si počkáte až za vámi pokladní přijde na nástupiště a tam vám jízdenku prodá (toto nelze vždy, protože na větších nádražích typu Užhorod nebo Lvov vás před vstupem na nástupiště kontrolují jestli máte platnou jízdenku – neplatilo v Kyjevě, Dnipru a v Odděse). Další možností je koupit si jízdenku přímo ve vlaku u průvodčího (bez příplatku, ale platí to co v předchozí možnosti), nebo dáte průvodčímu určitý finanční obnos a ten vás nechá jet bez dokladu (doména spíš místních, já to nikdy nezkoušel).
My když dorazíme, ke kase nejdeme, protože už z dálky vidím pokladní stát venku (poznáte je podle šedých přenosných kas, které mají u sebe). Úspěšný u ni ale nejsem, protože mě posílá dál k jiné pokladní, která stojí před nástupištěm našeho vlaku. S ní tam stojí dva bodyguardi, takže zde bez jízdenky opravdu neprojdete. Jízda, která má trvat 2 hodiny nás vychází asi na 16 Kč. Vlak zde ještě není a tak čekáme na jeho příjezd s davem důchodců. Po jeho příjezdu se společně s důchodci nahrneme co nejrychleji dovnitř, abychom si měli kde sednou. Při vstupu jsem však zklamán, protože se zde nenachází původní dřevěné lavice, ale jen koženkový potah s polstrováním. Nedá se nic dělat. Usedáme na volná místa a po chvilce vyjíždíme. Vlak se pomalu plouží zasněženou krajinou a my si čas krátíme pozorováním místních zvyků. Jednak je to prodej všemožného zboží od procházejících prodavačů až po kouření cigaret na představku a zábavou na krácení času v podobně hraní karet.
V električce cestou do Chodorivu
Jak se dalo tušit již z nástupiště, ve vagónu jsme bezkonkurenčně nejmladší ročníky, pro které je jízda električkou stejný zážitek jako pro děti kolotoč. O tom, že jsme zde raritou svědčila i průvodčí, která nás jako jediné posílá do vedlejšího vagónu se slovy, že je tam tepleji. My s díky odmítáme a k zahřátí využíváme tentokrát jen s Markem místní čiré zahřívadlo, které nesmí chybět ani na tomto výletě.
Výhled na kostely z električky cestou do Chodorivu
Podle jízdního řádu jseme měli být v Chodorivu v 11:15. Když už bylo několik minut po, tak jsem měl obavy, že jsem to přejeli, i když jsem si byl jist, že Chodoriv je konečná stanice. Nakonec s desetiminutovým zpožděním do kýžené stanice přijíždíme (zpoždění jsem na Ukrajině zažil vůbec poprvé).
V železniční stanici Chodoriv
Původní harmonogram nám dával na přestup a prohlídku Chodorivu něco kolem tři čtvrtě hodiny, která se nám díky zpoždění smrskla. I přesto se vydáváme v davu místních lidí směrem od nádraží. Po pár metrech dorazíme k autobusovému nádraží, jehož vozovka je vhodná tak akorát pro pásovou techniku. Dělám pár fotek a mezitím Marek s Lucii jdou koupit pivo na další cestu.
Chodoriv - Před autobusovým nádražím s Maršrutkou v pozadí
Chodoriv - Autobusové nádraží
Chodoriv - To je dost, že jsi nás taky jednou vyvez
Poté co dorazí se vracíme zpět na nádraží. Marek s Lucií jdou už na nástupiště já se jdu pokusit sehnat jízdenky. U jednoho okýnka paní očividně nepracuje a u druhého, kde je fronta lidí raději ani nikdo není. Čas našeho odjezdu se blíží, tak se jdu podívat na nástupiště jestli neprodávají jízdenky už tam, když nikoho takového nenajdu, vracím se zpět do nádražní budovy, kde se potkávám s průvodčí z našeho prvního vlaku, která mi říká, ze které koleje nám to jede a že jízdenky si máme koupit až ve vlaku. Jdeme tedy na nástupiště, na které jsme odkázání a místo mnou očekávané električky tu stojí motorák (do Ivano-Frankivsku nevede elektrifikovaná trať).
Chodoriv - U motoráku, který nás poveze do Ivano-Frankivsku
Hledáme volné místo. Po rozjetí vlaku zjišťujeme, že jsme se usadili ve hnacím voze, protože neslyšíme vlastního slova. Poté přichází průvodčí, u kterého kupujeme jízdenky a který se nás snaží přesvědčit, ať jdeme do jiného vagónu, který je tišší. Opět odmítáme. Chceme si užít tuto historickou jízdu se vším všudy. A proč historickou? Interier našeho vlaku splňuje přesně ty parametry, které u nás mají nostalgické jízdy historickými vozy. Tj. V našem případě dřevěné lavice, dřevěný interier vč. rámu oken. Jediné co nás mrzí je to, že záchody jsou zde klasické nikoliv turecké.
V motoráku do Ivano-Frankivsku
Vlak se pomalu šine kupředu mezitím se nás snaží průvodčí opět přesvědčit ať si přejdeme do tiššího vagónu, místní prodavačka nám nabízí kalendáře s náboženskými předměty a Lucie nebo Marek objevují, že jedny venkovní dveře nejsou zavřené. Lucie nadšená z této skutečnosti se mnou k nim spěchá, aby si mohla udělat fotku jak ji na Ukrajině za jízdy vlají vlasy. Bohužel to nestíhá, protože než zaujme tu správnou polohu dorazí průvodčí a i přes její neutichající prosby dveře zavírá. S úsměvem ještě dodá, že tady není Afrika.
Pohled na zasněženou krajinu při cestě do Ivano-Frankivsku
Kolem půl třetí a chudší každý o 31 Kč za obě jízdenky, dorážíme konečně do Ivano-Frankivsku.
Průvodčí se nás ještě před vystoupení ptá co zde budeme dělat a očividně jsme pro něj jako turisti ,jedoucí tímto vlakem, raritou.
Ivano-Frankivsk - nádraží
Ivano-Frankivsk - propagační stánek dobrovolnického polovojenského praporu Azov
Ivano-Frankivsk - pěší zóny v centru města
Ivano-Frankivsk - umělecká dětská atrakce v centru
Nakonec na pěší zóně zapadneme do restaurace „Bierkeller Beer Cellar“. Z ní jsem ovšem zklamaný, protože v menu chybí Boršč a i nějaké jiné typické ukrajinské jídlo. Nakonec skončím u vývaru a kuřecího přírodního řízku. Lucie si i přes počáteční odpor dává bramborové knedlíky v hřibové omáčce, u kterých si potom libuje, jak jsou výborné. V mezičase přes internet kupuji jízdenky na rychlík. Po zaplacení se krátce pozastavuji nad změnou designu elektronických jízdenek a email, který mi přijde v angličtině ani nečtu (chyba).
Ivano-Frankivsk - v restauraci „Bierkeller Beer Cellar“
Najedení již za šera vyrážíme k průzkumu zbytku města. Narážíme na obchod se suvenýry. Já s Markem zakupujeme klasiku ve formě magnetky a štamprle. Lucie se zakouká do ukrajinské vlajky, která je zde na prodej a po chvilce přemýšlení i zabalená v igelitce a odnášená domů. Od suvenýrů pokračujeme dále centrem až narazíme na mapu zaznamenávající všechny zajímavosti Ivano-Frankivsku. My si z nich vybíráme jen kostel s radnicí a poté už se přesouváme k nádraží.
Ivano-Frankivsk - budova radnice na náměstí Rynek
Ivano-Frankivsk - Katedrála sváteho vzkříšení
Opět se trochu ztrácíme a opět to zachraňuje Lucie se svou navigací, které nás navrátí na správnou cestu. Před odjezdem jdeme ještě do Vopaku koupit na cestu vodku a nějaké to jídlo do vlaku, protože i rychlíkem trvá cesta zpět přes 2 hodiny. Na nádraží přicházíme tak akorát, protože za pár minut už vlak přijíždí. Po příjezdu jdeme ke svému vagónu, kde se před vstupem musíte prokázat platnou jízdenkou a dokladem (jízdenky v rychlících jsou na jméno) průvodčímu (každý vagón má svého). A právě zde zde odehraje asi největší drama dne a celého výletu. Když předložím jízdenku (v tabletu) průvodčímu, tak mě odpálkuje, že tohle není jízdenka, když se tvářím nechápavě, tak mi pro jistotu přečte co je na ní napsáno. Samozřejmě mi to říká ukrajinsky, takže mu stejně nic nerozumím. Odvodím si z toho, že si musím jít nechat vygenerovat jízdenky na pokladnu, protože to co máme je jenom voucher. Běžím tedy do hlavní haly, kde u všech okýnek jsou neskutečné fronty. Do odjezdu vlaku zbývá asi 5 minut. Nakonec najdu kasu, kde stojí jenom jeden člověk, ale zrovna s pokladní něco intenzivně řeší stoupnu za něj a přemýšlím jak se dostat před něj. Nakonec si pokladní všimne mého nešťastného výrazu a po dotazu co potřebuji před ní předložím tablet. Naštěstí ji to dochází a když ještě navíc zjistí, že je to na vlak, co už se chystá odjet vygeneruje mi jízdenky co nejrychleji to jde a dodá, že si mám pohnout, že to pomalu odjíždí. Běžím tedy zpět na nástupiště, kde už stojí jenom Marek, Lucie a smějící se průvodčí, vrážím mu jízdenky do ruky a rychle nastupujeme. Minutu na to se vlak rozjíždí. Jak jsem později zjistil na K-reportu, tak pro určité typy vlaků nelze zakoupit elektronické jízdenky, ale pouze jakési vouchery (blank zamovlěnnja), ze kterých si na pokladě musíte nechat vygenerovat jízdenku. Navíc v mailu, který jsem nečetl, to bylo anglicky napsané. No co už alespoň je na co vzpomínat.
Jedeme 3. lehátkovou třídou tzv. Plackartnyj, která se vyznačuje tím, že má lehátka ale nemá kupé a je tedy velkoprostorová.
Vagón kategorie Plackartnyj (archivní fotografie)
Zaujímáme naše místa. Ve vagónu je teplo a pořádný smrad. Společnost nám bude dělat mladá Ukrajinka, kterou hned vyděsíme tím, že s Markem rozbalíme naše suvenýry, které hned začneme plnit vodkou (předchozí zážitek se prostě musí zapít). Lucii mezitím zaujme náš další spolucestující, který má podélné spací místo a který už se chystá ke spaní. Jelikož cestu tímto tipem vlaku absolvuje poprvé, musí si ho nenápadně vyfotit. Zatímco se Lucie baví, já si chystám svou tradiční Ukrajinsko/vlakový pokrm skládající se z krájeného salámu a s hořčicí pomazaným chlebem. I toto počínání docela zaujme naši přísedící. Během cesty se čile obchoduje i v tomto vlaku. Nejdříve se nám nějaký děda snaží prodat dřevěné píšťalky a i přes nadávky spícího Ukrajince, nám představuje celý svůj sortiment. Po dědovi přijde prodavač s dřevěnými prkýnky, kde v prvním kole chce za jedno 30 UAH (30 Kč). Sice je za tu cenu pěkné, ale odmítám, protože prkýnek mám doma víc než dost. Po návratu a průchodu přes naši pozici, upravuje cenu na 1 dolar. I přesto odmítáme. Čas plyne, diskutujeme na různá témata, popíjíme vodku, když v tom se objevuje náš probuzený spolucestující s pivem v ruce. Jakmile to Lucie spatří rozhodne se obstarat pár kousků i pro nás. Když se po chvilce vrátí s nepořízenou, nezbývá nám nic jiného než zůstat u vodky. Jsme naštěstí dobře předzásobení.
Kolem deváté hodiny přijíždíme do Lvova. Vystupuji trochu nejistým krokem, loučím se s průvodčím a vydáváme se zpátky na hostel. Po cestě ještě dokupujeme vodku a jídlo na večer. Zapomínáme ovšem na chipsy (další veliké mínus od Lucie na celý večer). Provizorní řešení se ovšem najde v podobě nakrájených jablek. Zbytek večera už trávíme na pokoji hodnocením dne, pojídáním bio chipsů, popíjením vodky a to vše za zvuku právě nalezeného hitu „Stilj sabački“. Poté jdeme spát. Já ještě musím slíbit Lucii, že ji ráno probudím, jakmile vstanu.
Milionář z Čech
Kdo to byl Ivan Franko ?
Ivan Jakovyč Franko (ukrajinsky Іва́н Я́кович Франко; 27. srpna 1856, Nahujevyč u Drohobyče – 28. května 1916 Lvov) byl haličský rodák, občan Rakousko-Uherska, významný ukrajinský básník, spisovatel, dramatik, esejista a literární kritik, organizátor kulturního života, národní buditel, politik, historik, etnograf, filosof a překladatel.
Frankova prozaická tvorba je představená více než stovkou povídek a novel a desítkou románů. Pro jeho prózu je příznačná žánrové bohatství (od sociálně kritické, přes historické a buditelské, až po filosoficko-reflexivní) a realistické zobrazení života všech společenských vrstev.
V roce 1891 básník navštívil Prahu a, jak hlásá pamětní deska na Žofíně, 18. května zde vystoupil na sjezdu slovanské pokrokové mládeže. Je pochován na Lyčakivského hřbitově (ukr. Личаківський цвинтар) ve Lvově.
Pomník či pamětní desku Ivana Franka dnes najdeme v mnoha ukrajinských městech, z nichž jedno – Stanislav – bylo dokonce přejmenováno na Ivano-Frankivsk (1961). Frankův portrét je také motivem dvacetihřivnové bankovky.
Zdroj: Wikipedie
Užitečné odkazy ze kterých jsem čerpal:
Ivano-Frankivsk na www.ukrajina-foto.estranky.cz
Ivan Franko na Wikipedii
Restaurace Bierkeller Beer Cellar na www.tripadvisor.cz
Jízdní řády električek ve Lvovské oblasti
Stránky Ukrajinských železnic
